Výbuch

Úryvek z dopisu nalezeného v pozůstalosti Ing. Josefa Hakena, prvního ředitele SPŠ, Ústí nad Labem 1945 …Plním slib a píšu Ti hned po příjezdu, co jsem v Ústí viděl a zažil. Továrnu jsem prošel, je ošklivá a velikánská, celé tovární město s ulicemi, každá má i svoje jméno. Tabulky německé, české ještě nestačili vyrobit. Je v ní pár nových betonových provozů, ostatní mi připadají hrozně starodávné a jsou postaveny v divném továrně-gotickém slohu s cimbuřím a všelijakými věžičkami… …Některé provozy jsou po bombardování v rozvalinách, asi čtvrtina závodu, ale s městem je to horší. Jak jsem na Střekově vyšel z nádraží, musí se jít kus po trati, než se vyjde na ulici, samé trosky! …Za mostem sice nádraží funguje, ale zbyla jen polovina. Staré město kolem kostela, je úplně rozbité, proházeli tady zatím jen průchody. Kostel stojí, věž se mu ale nahnula, asi ji budou muset sundat. Zatím je podepřena trámy. Je tu taky hezké divadlo a to mělo štěstí. Těsně před ním kráter, vpravo rozbitá německá knihovna, vlevo škola, má pryč kus průčelí. Na protější straně náměstí je všechno na maděru, divadlo je celé, trochu jako po neštovicích, od střepin. Dostal jsem poukaz na ubytováni u inženýra Wiesnera v obytné čtvrti Chemičky „Na Skřivánku“, dříve se to jmenovalo „Lerchenfeld“. Od Čechů jsem se nedozvěděl, kde to je, jsou taky noví, dobře že jsem jako kluk na handlu v Jizerských horách pochytil trochu němčiny. Mohl jsem se zeptat těch s bílými páskami na rukávech a ti byli samá ochota. Jde se tam kolem „rote Kirche“, evangelického kostela s nehezkou věží, připadal mi jako stavebnice. Pak do kopce „Kunststrasse“. Vede mezi starými činžáky. Moc prima bydlení tu nebude, myslel jsem si, ale chyba lávky! Nahoře je krásná, moderní čtvrť, domy s balkony a verandami, betonové vozovky, plno zeleně… Večer jsem se seznámil s panem Wiesnerem, vedoucím elektrolýzy. Příjemný člověk, pomalou řečí a takovou klidnou povahou mi připomínal našeho inženýra… Ráno slyším zvuk telefonu, pak rozčílené hlasy a ženský pláč. Když jsem vyšel z pokoje, stál u dveří Wiesner s paní, ta plakala a líbala ho, jako by se loučili… …Co se mohlo stát, jaké neštěstí? Dozvěděl jsem se to hned na ulici: vyletěl vodíkový plynojem v elektrolýze. Dolů sestupovalo celé procesí, bílé pásky na rukávech, vylekaní, plno hovoru. Kdo to zavinil? Zahynul někdo? To se zatím nevědělo. Strašilo jim v hlavě slovíčko „sabotáž“. Nedávno tu byl ohromný výbuch ve skladu vojenské munice v Krásném Březně. Odnesla to vedlejší rafinerie, hromada domů, shořely sklady vojenské i civilní, milionové škody! Snad taky sabotáž… …Dozvěděl jsem se, jak k tomu došlo. V elektrolýze je automatický analyzátor na obsah kyslíku ve vodíku. Když dá poplašný signál, vodík se musí pustit do komína místo do plynojemu. Ten na noční směně namísto hlídání spal a nebyl to Němec, ale už Čech, který přišel z vnitrozemí, prý nějaký holič. Bylo to tedy jeho lajdáctví a Němci si oddechli. Když jsem se navečer vrátil z práce, byl už zase Wiesner šťastně doma… …Mluvili jsme o tom s Horou a ten mi povídal: „Shánějí náhradu za Němce, ale takhle nahonem sem přijdou namísto chemiků lidi devaterého řemesla. Podle toho to pak dopadá a s tím se musí něco udělat!“ Znáš ho, že nemluví do větru, ale co by se mělo udělat, to neřekl… …Tak, to je zatím všechno, a jak vidíš, je toho dost. O tom, co se ještě semele, Ti budu referovat ústně. Tak tedy na shledanou.    Tvůj J.

Post Media Link

Ladislav Cibulka