První emoce

Bývalý režim, a budiž mu to připsáno k dobru, měl větší úctu ke vzdělání, než je tomu dnes. Neexistovala Lisabonská výzva, polovina populačního ročníku nemířila na vysoké školy, nikoho by ani nenapadlo, že každé krajské a pohříchu i lecjaké okresní město bude jednou mít svoji vysokou školu nebo universitu. Systém měl jiné cíle a dnes, s tak obrovským časovým odstupem, už vím, že v naplňování těchto cílů neselhával. Ostatně když jsem byl loni na pracovní návštěvě na Kubě, dýchla tam na mě atmosféra starých časů. Posloucháte mladé Kubánce, ne o moc starší, než jsem byl po maturitě sám, a se smířlivým porozuměním pro jejich naivní pohled na svět v zemi zaslíbené (USA) cítíte, že máte cosi extra. Co nemůže nabídnout o dva stoly dále sedící turista z Kanady nebo Německa – srovnání, osobní zkušenost. Dva systémy.

Odcházel jsem z Teplické základní školy s rozšířeným vyučováním jazyků na Metelkově nám. Což je životní paradox, protože jestli v něčem školský systém zcela v mém případě selhal, byla právě výuka jazyků, kterou jsem nesnášel. Ústecká „chemárna“ byl můj sen od 7. třídy základní školy. A nejen můj. Dodnes si vzpomínám, jak jsme s mým pozdějším spolužákem z UK PřF Péťou Naušem jeli krušnohorským motoráčkem z Teplic do Děčína na Krajské (finální) kolo ChO a jak se mi s tímto snem také svěřil. Jenže, jeho rodiče měli jiný názor.  

Ti šťastní z nás zažijí v životě období, kdy je zlých vzpomínek tak málo, že mozek nemá ani co vytěsňovat. Ti ještě šťastnější mají těchto období více. Těžko se to popisuje, ale osobně jsem si střekovskou budovu s rohovým vstupem opravdu zamiloval. A protože „ústecká chemárna“ byl především skvělý učitelský sbor, chtěl bych následující řádky věnovat vzpomínce na báječné lidi, které jsem měl tu čest v letech 1988–1992 v pozici středoškoláka potkat.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Post Media Link

Ladislav Cibulka