Chemické inženýrství a český jazyk

Na chemické inženýrství, ale už si nevzpomenu, jak se ten předmět v posledním ročníku jmenoval, jsme měli Ing. Tomáše Loučku, CSc, který přišel do školy, pokud mě paměť neklame, v roce 1991. Dnes, pokud se nepletu, je docentem na ústecké universitě. Dobrý přednašeč, velmi chlapsky působící, často jsme to navzájem komentovali, se zvláštním tišším klidným hlasem a zvláštními slovními obraty při diskusi. Velmi autoritativní pedagog, vždy dokonale připravený na výuku, zcela doma v tom, o čem vyučoval. V době, kdy jsem jezdil po soutěžích a často chyběl, mi vycházel velkoryse vstříc u písemných prací a vždycky o mě skvěle mluvil (jak jsem se různými kanály dozvídal). Zajímavý člověk, byť oborově jsme byli už tehdy jinde.  

Na češtinu, resp. literaturu, ve 3. a 4. ročníku jsme měli prof. Marii Houškovou. Drobná, sympatická dáma s typickým gestem rukou při dokončení fráze. Několikrát jsme spolu vedli diskusi na téma „co budu v životě potřebovat“, jako asi každý mladý člověk, je-li konfrontován s názorem autority, která se mu tento balík informací snaží vnutit. Měla zvláštní systém výuky. Spočíval v diktování abstraktů děl autorů velké literatury. I kdybych připustil, že její argument „jednou to slyším a tak to stále někde v hlavě je“ je pravdivý, výuka literatury touto formou nikdy nepovede k vytvoření vztahu k literatuře, což je ovšem nutná podmínka k tomu se stát čtenářem a literaturu ve svém životě potřebovat. A pokud toto není cílem výuky literatury, potom taková výuka nemá smysl. To ale není útok na prof. Houškovou, ale na autory osnov a vzdělávacího systému. U maturity byla prof. Houšková podle očekávání skvělá.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Post Media Link

Ladislav Cibulka