Category Archives: Zajímavosti

Zcukernatělý med.

O cukernatění medu, jeho falšování a kvalitě medu z dovozu

Každá věc během času podléhá různými vlivy podstatné změně. Tak mění se i med, jenž krystaluje čili zcukrovatí.

Cukrnatění medu záleží ve vypařování se látek vodnatých. Med je smíšenina cukru hroznového, ovocného a třtinového, rozpuštěných v malém množství vody, vedle toho obsahuje něco bílkovin, vosku, barviv, vonných látek a sledy kyseliny mravenčí ; nejvíce je cukru hroznového a ovocného, dohromady asi 80 procent, třtinového je pouze 1—5 proc., větší množství však tenkráte, byly-li včely cukrem přikrmovány.

Vypaří-li se voda, zůstává cukr hroznový, ovocný a třtinový. Cukrnatění medu děje se tím rychleji, čím med jest lepší jakosti, za suchého léta, anebo má-li naň vliv teplo a sluneční paprsky světelné. Nuže, který zcukrnatělý med jest nejlepší a jaké vlastnosti míti musí?

Chci na tyto otázky odpověděti z té příčiny, poněvadž mnozí obchodníci neznají a nerozumějí jakosti medu zcukrovatělého. Obchodníci, kupujíce med, jsou té domněnky, že má býti vždy barvy žluté.

Rozborem lučebným jest dokázáno jak svrchu praveno, že med obsahuje největší množství cukrnatého rafinátu a ten zcukrnatí brzy na bílo a takový med je ceny vzácné a jakosti nejlepší. Čím med při zcukrnatění nabývá barvy tmavší, tím jest jakosti špatnější. Takový med jest pozdně podzimní, jakož i med vyvařený, který cukrnatí velmi pozdě a má barvu téměř tmavého syrobu.

Med ranný, první a lípový hráni či krystaluje na bílo. Žádá-li přese vše obchodník cukrnatý med barvy nažloutlé, tím mu může každý včelař lehce připraviti šafránem. Ten se rozetře ve lžíci medu a v tekutém, nebo rozehřátém medu dobře se rozmíchá a nechá se opět zcukrnatiti.

Cukrnatý med, který stuhnutím a ztvrdnutím povstal, přivedeme do původního stavu, když jej v teplé vodě zahříváme, což se děje takto: Vezme se větší nádoba, do té nalije se vody a do ní postaví se nádoba s medem a obě nad mírný oheň nebo vřelou plotnu se postaví. Do varu však voda přijíti nesmí.

Dost časté jest falšování medu zcukrnatělého a to cukrem invertním, nebo hroznovým, syrobem škrobovým, melassou a j. Cukr invertní se od medu nerozezná, leč dle nedostatku vůně. Škrob v medu poznáme snadno tinkturou jódovou. Podezřelý med se rozpustí ve vodě a kápne se do toho tinktury jódové. Zůstane-li roztok žlutavý, jest med pravý; zmodrá-li jest ze syrobu škrobového.

Do obchodu přichází z různých zemí značné množství medu, ovšem horší jakosti medu našeho. Žádejme však na obchodnících vždy a všude med pravý, náš český, který jest ve své jakosti nedostižný.

původně vyšlo: Česká hospodyně 1909, autor A. J. Benč.
Jak se v minulosti upravoval med a jaký je vztah mezi cukernatěním medu a jeho kvalitou? To vám prozradí článek z roku 1909.

Vznik Mendělejovovy tabulky prvků v závoji legend.

V polovině 19. století bylo známo 64 chemických prvků, vědci v nich ale neviděli žádný systém, který by je nějakým způsobem seřadil. A tehdy přišel ruský chemik Dmitrij Mendělejev, který je seřadil do periodické tabulky prvků. Nyní je v tabulce 118 prvků, z nichž přes 90 se přirozeně vyskytuje na Zemi, zbylé byly připraveny uměle.

Mendělejev, který kromě chemie psal i články o fyzice, ekonomii či o původu ropy, svou práci „Vztah vlastností prvků k atomovým hmotnostem“ zveřejnil před 150 lety, 6. března 1869, v časopise Ruské chemické společnosti.

„Vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich atomových hmotností. Vlastnosti chemických prvků se pravidelně opakují,“ tak zní Mendělejevův periodický zákon. V současnosti jsou v tabulce prvky uspořádány podle jejich rostoucího protonového čísla, seskupené jsou podle jejich cyklicky se opakujících podobných vlastností. V původní Mendělejevově tabulce byly prvky podobných vlastností umístěny vedle sebe, nyní je tabulka členěna do vodorovných řad a svislých sloupců.

Pochopení periodické tabulky, tohoto „strašáka“ většiny humanitně zaměřených studentů, a zejména umístění jednotlivých prvků v soustavě je základním předpokladem úspěchu při studiu chemie prvků. Vodorovné řady se nazývají periody a prvky jsou v ní řazeny vzestupně podle hodnoty protonového čísla. Svislé sloupce tabulky jsou skupiny prvků podobných vlastností (například alkalické kovy, halogeny, vzácné plyny a další). 

U jednotlivých prvků je v tabulce uvedena chemická značka, název, protonové číslo a další hodnoty. Tabulka také může napovědět, jak se mění vlastnosti prvků. Směrem z levého dolního rohu do pravého horního rohu tak například roste nekovový charakter prvků, což znamená, že kovy jsou v tabulce vlevo, postupně přechází v polokovy, poté nekovy a nakonec v plyny.

Podle jedné z legend na tabulku přišel Mendělejev během jízdy vlakem díky tehdy oblíbenému pasiánsu. Vyrobil si kartičky s názvy a vlastnostmi chemických prvků a pokoušel se je nějak logicky seřadit. Řešení údajně objevil, když u něj propukla chřipka a tóny Schumannova kvintetu E dur mu splynuly s chemickými prvky. V hudbě se tóny podobné zvukové kvality opakují v oktávách a Mendělejev dovodil, že se budou opakovat i kvality prvků. Z pravidelně se opakujících vlastností prvků pak vyvodil tzv. periodický zákon.

Nobelova cena mu prý utekla o jeden hlas

Rok po oznámení objevu předložil tabulku přesnější, doplněnou o další prvky. Ve své tabulce navíc ponechal mnoho volných míst pro ještě neobjevené prvky. V roce 1870 předpověděl existenci prvků ekaaluminia (gallium), ekaboru (skandium) a ekasilicia (germanium), což bylo bráno se značnou skepsí. Když však byly tyto prvky později skutečně objeveny, dosáhl Mendělejev světového uznání. 

V roce 1913 britský fyzik Henry Moseley upřesnil periodickou soustavu v tom smyslu, že rozhodující pro postavení prvku v tabulce není jeho atomová hmotnost, ale protonové číslo. Nyní má tabulka 118 prvků. Jako dosud poslední byl na ní zařazen v roce 2016 transuran oganesson (Og), který je pojmenovaný podle ruského jaderného vědce Jurije Oganesjana.

Mendělejevova tvůrčí i společenská činnost byla rozmanitá a široká. Publikoval na 500 prací, například o původu ropy a o jejím průmyslovém zpracování, o roztocích, o čištění odpadních vod, organizaci zemědělství, věnoval se i aeronautice či demografii. Napsal učebnici Základy chemie a v Petrohradu založil a vedl Ústav měr a vah. Mendělejevovým jménem je nazván kráter na Měsíci, minerál mendelevit či 101. prvek mendelevium.

Dmitrij Ivanovič Mendělejev se narodil 8. února 1834 v sibiřském Tobolsku jako nejmladší ze 17 dětí. Se skvělými výsledky vystudoval na Petrohradském pedagogickém institutu Fakultu matematiky a fyziky, přednášel na Petrohradském technologickém institutu a jako docent a později jako profesor působil na předchůdkyni dnešní Petrohradské státní univerzity. Přednášel také v Německu a ve Francii.

Nobelovy ceny se ale Mendělejev nedočkal, krátce před smrtí mu údajně „utekla“ o jeden hlas. Mendělejev zemřel 2. února 1907 šest dní před svými 73. narozeninami na infarkt. Náruživý kuřák a piják čaje byl dvakrát ženatý a rozvod byl údajně jedním z důvodů, proč nebyl přijat do Ruské akademie věd. Přitom byl členem desítek zahraničních akademií věd. Na slávě ruského vědce se v českých zemích zasloužil chemik Bohuslav Brauner, kvůli kterému také Mendělejev v roce 1900 navštívil Prahu.

Pojmy prvek, sloučenina a směs vymezil už v roce 1661 anglický chemik Robert Boyl. Koncem 18. století bylo známo 33 prvků, v roce 1868 už 64 a vědci se je snažili nějak seřadit. Předchůdců měl Mendělejev několik, první doložená tabulka pochází z roku 1772 a vytvořil ji Louis-Bernard Guyton de Morveau. Mendělejev předběhl i profesora univerzity v Tübingenu Lothara Meyera, jenž otiskl koncem roku 1869 práci, ve které formuloval periodický zákon a zveřejnil i tabulku.

ČTK

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/veda/vznik-mendelejovovy-tabulky-prvku-v-zavoji-legend-pomohly-pasians-a-poslech-vazne-hudby.A190303_124624_ln_veda_ele

 

Minerál tvrdší než diamant

Tvrdší a dražší než diamant

16.01.2019 – Stanislav Mihulka

Vyvřelá hornina z období křídy ukrývala karmeltazit, minerál, s jakým se geologové zatím na Zemi nesetkali. První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant.

Tým geologů těžební společnosti Shefa Yamim nedávno učinil na severu Izraele pozoruhodný objev. V údolí Zevulun, které se rozkládá v oblasti Karmelských hor, našli v kusu vulkanické horniny velmi zvláštní minerál tmavé barvy. Jde o takzvaný karmeltazit a na Zemi ho vlastně nikdo moc nečekal. Známe ho totiž zatím jenom z vesmírného prostoru.

Karmeltazit se ukrýval uvnitř jiného minerálu – safíru. Po chemické stránce jde o sloučeninu tvořenou zirkonem, hliníkem, titanem a kyslíkem. Hornina s karmeltazitem zřejmě vznikla během některé z divokých sopečných erupcí, které otřásaly krajinou dnešního Izraele během druhohor, v období křídy.

První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant. Z toho důvodu bude nejspíše vhodný k výrobě šperků. A pro šperkaře by karmeltazit mohl být atraktivní i proto, že je v tuto chvíli mnohem vzácnější než diamant.

Karmeltazit je také zvláštní tím, že se jeho chemické složení (ZrAl2Ti4O11) podobá allendeitu (Sc4Zr3O12), poprvé objeveném v meteoritu, který dopadl 8. února 1969 v mexickém státě Chihuahua. Geologové a chemici se už těší, až dostanou možnost karmeltazit důkladně prozkoumat.

·         Zdroj textu:

Haaretz

 

Objev rádia

Před 120 lety, 26. prosince 1898, informovali Marie a Pierre Curieovi a jejich kolega Gustav Bémont Francouzskou akademii věd, že objevili v jáchymovském smolinci nový silně radioaktivní prvek. Dali mu jméno radium. Zhruba půl roku předtím oznámili manželé Curieovi objev jiného silně radioaktivního prvku, který na počest Mariiny vlasti pojmenovali polonium.

Existenci těchto prvků dokazovalo však jen radioaktivní záření. Bylo proto nutné získat jejich jednoduché sloučeniny a určit jejich atomovou váhu. V letech 1899 až 1902 zpracovali téměř deset tun uranové rudy z Jáchymova, aby získali jediný miligram chloridu radnatého – v „laboratoři“, jež byla vybudována ve staré kůlně. V roce 1903 Marie dokázala existenci radia a určila jeho atomovou váhu a v roce 1910, čtyři roky po tragické smrti svého manžela, pak s kolegou Andre Debiernem izolovala radium v kovovém stavu.

Jako uznání jejích zásluh o rozvoj chemie, za objev prvků radia a polonia, za charakteristiku vlastností radia a jeho izolaci v kovovém stavu, jakož i za výzkum povahy tohoto důležitého prvku a jeho chemických sloučenin, jí byla v následujícím roce udělena Nobelova cena za chemii. Byla to již její druhá Nobelova cena. Tu první, za fyziku, získala v roce 1903 spolu se svým manželem a Antoinem Henrim Becquerelem za mimořádné zásluhy ve výzkumu záření, které objevil Becquerel.

Oba manželé byli velmi úspěšní

Pierre Curie se s Mariií Sklodowskou seznámil na pařížské univerzitě, kam musela varšavská rodačka z učitelské rodiny emigrovat, protože jí za účast v revolučním studentském kroužku hrozilo pronásledování. Také se zajímala o fyziku a chemii, k níž ji přivedl přítel rodiny Sklodowských ruský chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev. V roce 1891 Sklodowská složila jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny.

Pierre Curie podnikl první významné kroky ve vědě se svým starším bratrem Jacquesem, se kterým zkoumal vlastnosti krystalů. Zahynul v dubnu 1906 v nedožitých 47 letech, když vstoupil na jedné z pařížských ulic v zamyšlení pod rozjetý povoz. Curieová-Sklodowská po válce nadále vedla Institut radia v Paříži, který byl díky ní založen, a pod jejím osobním vedením byly prováděny první výzkumy léčby rakoviny pomocí radioaktivity. Zároveň cestovala po světě, kde její nadace pomáhala zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. V roce 1925 navštívila Curieová-Sklodowská i důl Svornost v Jáchymově. Zemřela ve svých 66 letech v červenci 1934 na následky radioaktivního záření.

Dcera manželů Curieových Iréne Curieová-Joliotová taktéž získala Nobelovou cenu za chemii v roce 1935 společně se svým manželem Frédéricem Joliotem za objev umělé radioaktivity. Zemřela v březnu 1956 ve svých 58 letech na leukémii způsobenou ozářením při výzkumu radioaktivity.

ČTK

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/veda/pred-120-lety-byl-francouzske-akademii-ved-oznamen-objev-radioaktivniho-radia.A181225_095852_ln_veda_ele

 

Při kolika stupních se u nás vaří voda?

Bod varu vody je sto stupňů. Ale to v ČR neplatí.

Bod varu

Bod varu je sto stupňů C, to si pamatujeme ze školních škamen stejně, jako pravý úhel je 90 stupňů. Samozřejmě se bavíme o vodě, bod varu například olova je to 1749 stupňů Celsia, křemíku 2900 a méně „exotické“ hélium má v periodické tabulce prvků udávaný bod varu už při -268,93°C.

Body varu vody souvisí s tlakem vzduchu

S narůstající nadmořskou výškou klesá tlak vzduchu, který „tlačí“ na hladinu Co se asi učí školáci v Tibetu nebo Nepálu, jejichž země jsou tisíce metrů nad hladinou moře. Hlavní město Spojených států Mexických (ano, Mexiko se skutečně takto oficiálně jmenuje) leží 2 250 metrů nad mořem, což znamená tlak vzduchu kolem 76 kPa. Místním domácnostem voda v hrnci bublá už při 93 stupních. A na vrcholu Everestu stojí jen pár desetin stupně nad 80 stupňů. Samozřejmě tento fyzikální princip funguje i obráceně – v papiňáku, kde je vyšší tlak začne voda vařit při teplotě kolem 120 – 130 stupňů.

Takže když se zkoušející zeptá, jaký je bod varu vody, je na místě otázka: „A v jaké nadmořské výšce myslíte?“ Ale neptejte se, zbytečně byste ho mohli uvést do rozpaků. Například v Praze (nadmořská výška 177 – 399 metrů nad mořem), se vaří při hodnotách kolem 98 stupňů C.

A sluší se dodat, že hodnota kulatých 100 stupňů platí pro nulovou nadmořskou výšku a protože veškeré naše území leží několik set metrů nad hladinou moře, tak „správná“ odpověď pro nás neplatí.  Nejnižším bodem je hladina totiž řeky Labe u Hřenska na česko-německé hranici, kde Labe opouští české území, s nadmořskou výškou 115 m n. m. Tento bod je též nejnižším bodem historické země Čechy.

Text: Topi Pigula

Surovina, se kterou bude úklid bytu hračka.

Když se mluví o úklidu bytu bez použití chemie, obvykle se doporučují staří známí pomocníci – ocet, soda, případně citron. Na jednu zcela běžnou surovinu se přitom zapomíná. Řeč je o škrobu. Možná budete překvapeni, co všechno tento prášek dokáže.

Škrob je u mnoha hospodyněk brán jako zbytečnost. Domnívají se, že jeho využití v domácnosti je příliš malé. Jenže tak to ve skutečnosti není. Škrob totiž neuplatníte jen při vaření, ale také při úklidu. V tomto ohledu dokáže směle konkurovat i sodě nebo octu.

Zápach nemá šanci

Na zápach se běžně doporučuje jedlá soda. Zkuste ale proti nepříjemným odérům zabojovat pomocí škrobu.

Stačí na znečištěné místo nasypat trochu škrobu, nechat chvíli působit a pak za pomocí trochy vody místo vydrhnout. Tímto způsobem lze snadno odstranit zápach z koberců, rohožek či čalouněného nábytku. A pozor, škrob dokáže eliminovat i zápach vašich nohou nebo smradlavých bot v předsíni.

Nablýskané stříbro a příbory

Máte doma nějaké stříbrné předměty nebo zašlé příbory? Díky škrobu budou jako nové. Stačí si vytvořit pastu, a to ze škrobu a vody.

Vzniklou hmotou nejprve předměty vydrhněte, pak nechte pastu zaschnout a nakonec vše důkladně vyleštěte.

Pokud potřebujete vyleštit drobné stříbrné řetízky, jednoduše je ponořte do misky s vodou a škrobem. Chvíli je tam nechte a nakonec je opláchněte čistou vodou.

Konec mastným flekům

Škrob je skvělým pomocníkem, pokud potřebujete odstranit čerstvé mastné skvrny. Pokud si při vaření umastíte oblečení nebo při obědě zamastíte třeba ubrus, okamžitě flek posypte škrobem a nechte ho asi čtvrt hodiny působit. Škrob do sebe natáhne mastnotu a vy ho pak z látky odstraňte. Nakonec vyperte v pračce.

Stejným způsobem postupujte i u mastných fleků na koberci, sedačce, čalouněném křesle nebo židli.

Zářivá okna

Mít nablýskaná okna je snem každé hospodyňky. Někdo nedá dopustit na leštění starými novinami, jiný spoléhá na ocet nebo na puding. Zkuste to tentokrát jinak a vyzkoušejte postřik vyrobený ze škrobu.

Jednu čajovou lžičku smíchejte s třemi a půl litry vody a nalijte do rozprašovače. Získáte tak skvělý čisticí prostředek na okna, díky kterému budou vaše okna konečně beze šmouh.

Sádrové odlitky

Pokud máte doma  různé sádrové sošky či jiné odlitky, víte, jak složité je udržet tyto předměty v čistotě. Prach je totiž neúprosný, jenže sádrové předměty nelze čistit vodou. Účinným pomocníkem je opět škrob.

Na předmět naneste kašičku ze škrobové moučky a vody, nechte zaschnout a slabou vrstvičku škrobu nakonec odloupněte. Sošky budou zase jako nové.

Spáleniny od slunce

Byli jste příliš dychtiví po opálení a slunce vám bolestivě spálilo pokožku? Na tento problém existuje spousta babských rad, například prý funguje nanesení vrstvy bílého jogurtu na postižené místo. Pokud ho ale nemáte zrovna po ruce, vystačíte si i se škrobem.

Postup je naprosto jednoduchý. Škrob jednoduše nasypejte na postižené místo. Úleva přijde prakticky okamžitě.

Suchý šampon

Suché šampony jsou velmi oblíbené. Pokud si z jakéhokoliv důvodu nestíháte umýt hlavu, jde o praktické a jednoduché řešení.

Co ale dělat, když vám suchý šampon z obchodu došel nebo ho nemáte po ruce? Nahraďte ho škrobem. Stačí škrob nanést na mastné kořínky, promasírovat, nechat nasáknout mastnotu a pořádně vykartáčovat.

http://bydleni.instory.cz/1315-surovina-se-kterou-bude-uklid-bytu-hracka-o-schopnostech-teto-potraviny-se-pritom-moc-nemluvi.html

Smrtící nováček – novičok

Vražda člověka je jedním z nejtěžších zločinů. Vražda pomocí chemických bojových zbraní, kam novičok patří, je ještě o úroveň výše.

V první světové válce zavinily chemické bojové látky 93 000 ztracených životů. Od té doby se zakazují, odsuzují a čas od času používají. Své o tom vědí oběti z řad Kurdů a vojáků během irácko-íránské války, kdy „chemii“ používal Saddám Hussein, či příklad z nejnovější historie, kdy chemické zbraně použila syrská armáda.

(Ne)zakázaný novičok

Předpokládat, že zákaz chemických zbraní mezinárodní úmluvou povede k zastavení jejich vývoje, je stejně naivní, jako myslet si, že zákaz přecházení na červenou zastaví všechny chodce na okraji přechodu. Když se nikdo nedívá, každou chvíli někdo přeběhne. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení definuje toxickou chemickou látkou jako „jakoukoli chemickou látka, která může svým chemickým působením na životní procesy zapříčinit smrt, dočasné ochromení nebo trvalou újmu na zdraví lidem nebo zvířatům. Toto zahrnuje veškeré chemické látky nezávisle na jejich původu či metodě výroby a nezávisle na tom, zda vznikají v objektech, v munici či jinde“.

Novičok funguje

V případě útoku na dvojitého agenta Skripala a jeho dcery šlo o odzkoušený postup. Skripal nebyl první obětí novičoku. V roce 1995 jím byl otráven ruský bankéř Ivan Kivelidi a jeho sekretářka a za únikem ze sovětských laboratoří stojí Leonid Ring, který pracoval v tajné chemické laboratoři a jed se mu podařilo vynést. Deníku The Guardien to potvrdil Vladimir Uglev, další z chemiků pracující v utajeném laboratorním provozu. V souvislosti s britským útokem pro The Guardien napsal: „Pokud se ptáte, kdo vyrobil látku, jež otrávila Skripalovy, jeho jméno a jeho zemi, je možné, že to byly přímo mé vlastní ruce.“ Ruští vědci v některých případech novičoky rozprodávali, aby si „vylepšili“ ekonomickou bilanci. Údajně mělo jít o stovky rozprodaných dávek.

Nováček zrozený ze studené války

V dobách studené války se bipolární svět dostal až na samou hranici války horké. V obou táborech se tu více tu méně skrytě vyvíjely zbraně, které byly mezinárodně zakázané. Novičok je jedním z takovýchto dětí studené války. Aby nedošlo k omylu, pod tímto názvem se neschovává jeden konkrétní jed, ale celá skupina, kterou Sověti vyvíjeli místo tehdejších bojových plynů jako sarin, soman, tabun či VX. Jedná se o nervově paralytické látky, které – velmi zjednodušeně řečeno – zablokují přenos nervových impulzů, takže plíce či srdce se „nedozvědí“, jak mají fungovat.

Paralýza plic zaviní smrt udušením, co způsobí srdeční zástava, to je každému jasné. Podle Vladimíra Ugleva nebyly novičoky na seznamu látek, které Rusko předložilo v rámci Úmluvy o chemických zbraních v roce 1993. Prostě si nechali pootevřená zadní vrátka. Organizace pro zákaz chemických zbraní 27. 10. 2017 oznámila, že Rusko své jedovaté bojové látky v souladu s mezinárodními závazky zlikvidovalo. Ovšem žádný z novičoků v seznamu zničených látek není. Velmi zjednodušeně řečeno – zničili, co řekli, že zničí. A novičoky na seznamu nebyly.

Co je novičok zač

Jak už bylo výše napsáno, novičoky jsou skupina jedů, nicméně Britům se díky biomarkerům podařilo identifikovat přímo konkrétní typ stojící za útokem. Novičok A234 – tedy řečeno chemickým „slangem“, jde o N-{1-(diethylamino)ethyliden]amido-O-ethyl-fosforofluoridát.

Novičoky byly vyvíjeny v rámci projektu Foliant a cílem bylo je začlenit do výzbroje ještě dříve, než se přijme mezinárodní úmluva zaměřená na chemické zbraně. „Podstatou projektu se mimo jiné stalo ověření nových jednosložkových nebo binárních nervově paralytických látek se zvýšenou toxicitou a těkavostí. Jako prekurzorů pro poslední stupeň syntézy měly být využity sloučeniny využívané jako běžné meziprodukty v chemickém průmyslu,“ udává podrobnosti Emil Halámek a Zbyněk Kobliha v Chemických listech.

Pokud vezmeme v potaz, že Rusko je s USA a zeměmi sdruženými v NATO v hybridní válce, čemuž by odpovídaly i špionské aktivity, ovlivňování mediálního prostoru i snaha o průnik do politických struktur, má útok novičokem více než jen symbolický význam. Případ Skripal (otrava novičokem) a případ Litviněnko (otrava radioaktivním poloniem) vypadají jako varování: vidíte – své lidi ochránit nedokážete, zatímco my své zrádce potrestat umíme.

Text: Topi Pigula

Novičok

Síto z grafenu

Prakticky každá seriózní předpověď pro 21. století operuje s tím, že nás čeká velký nedostatek pitné vody. Klimatické změny i zvyšující se počet lidí ruku v ruce s rostoucí poptávkou průmyslu činí z „válek o vodu“ stále reálnější scénář, s nímž operují i vojenští plánovači. Většina lidstva má přitom paradoxně vodu na dohled – žije totiž na pobřeží moří a oceánů. Dosavadní metody odsolování mořské vody, které by vyhověly poptávce žíznivých mas, byly ovšem příliš drahé. Novinky, jako je grafenové síto, to však mohou změnit.

Nejmenší síto světa

Nejnovější grafenové síto pro filtraci vody se svým týmem v minulém týdnu představil Dr. Rahul Nair z University of Manchester. Jak naznačuje název, princip staví na grafenu. Tato supertenká forma uhlíku izolovaná poprvé v roce 2004 je vzdor tomu, že má na tloušťku jediný atom, jedním z nejpevnějších materiálů na světě. Grafen disponuje i celou řadou exotických vlastností, díky nimž se do něj vkládá velká naděje mimo jiné i pro stavbu budoucích baterií. Nairův přístup však nehodlá stavět ani tak na pevnosti materiálu, jako spíše na velikosti „oček“ jeho molekulárního síta.

Nair není první, koho napadlo využít grafenu pro desalinaci mořské vody. Doposud byly však membrány grafenových struktur příliš velké, takže sice zastavily větší částečky soli, nikoliv však už částečky menší. Nairův tým ovšem s využitím derivátu grafenu známého jako oxid grafenu  vytvořil membránu, jejíž nanokapiláry vytvářejí stejnolitou velikost a po ponoření do vody se ještě mírně zúží – dost na to, aby v nové sestavě zastavily sůl, ale propustily dále molekuly vody. Nairův tým je přitom pionýrem v demonstraci použitelnosti právě této metody v praxi.

Oxid grafenu lze přitom snadno vytvářet oxidací v laboratoři a poté nanášet na jiný materiál, který slouží jako filtr. A to je snad ještě podstatnější pokrok – znamená totiž, že podobné síto bude možné vytvářet na průmyslové úrovni, a tak zavádět levněji tam, kde je nejvíce potřeba. Stále přesnější úprava struktur grafenu navíc dává šanci proces desalinace v budoucnu zlevnit – kapiláry o přesné velikosti slibují přesnější filtraci a časem by se mohly naučit propouštět nezbytné minerály, nikoliv však již nechtěnou sůl.

Nanotechnologií proti žízni

Dosavadní desalinace uhasí žízeň jenom 1 % světové populace, její princip je totiž příliš drahý. Odsolovací fabriky používají princip tzv. reverzní osmózy, při němž je voda pod vysokým tlakem proháněna množinou sít a k tomu je potřeba velký energetický příkon pro pumpy. Výslednou vodu je navíc nutno později dochucovat minerály, aby nebyla zdraví škodlivá. Reverzní osmózy nás grafenová síta možná zbaví, pozdější úpravy však zřejmě zatím ne.

Pokrok přitom kráčí kupředu i na jiných polích desalinace. Vědci z Illinois loni vytvořili rovněž nanosíto z disulfidu molybdenu, které předešlá grafenová síta skoro o 70 % překonalo. Molybden na jedné straně síta totiž vodu přitahuje, zatímco síra na straně druhé ji odpuzuje – díky tomu se voda vlastně filtruje sama. Po které z technologií sáhne průmysl, je však zatím předčasné spekulovat. Jak práce z Illinois, tak i Nairova síta z oxidu grafenu jsou stále v základní fázi výzkumu.

Zbývá totiž ještě mnoho otázek k vyřešení. Není třeba jasné, je-li Nairovo síto z oxidu grafenu také použitelné v běžném procesu. Bude třeba zjistit takové „detaily“, jako zdali síta „nepropouštějí“ kousky grafenu do filtrované vody. Zdravotní důsledky požití grafenu jsou rovněž prozatím ještě v zásadě neznámé. Pokud si síta grafen nechají pro sebe, nebude to problém, pokud však nikoliv, bude nutno zjistit, jak průniku částeček do vody zabránit.

To vše značí ještě spoustu vědecké práce. Na každý pád však nyní výsledky znovu podtrhávají, proč je nanotechnologie a grafen jako její produkt tak často skloňována jako věda budoucnosti.

Text: Ladislav Loukota

Nekovový magnet

První nekovový magnet, který funguje i při pokojové teplotě, vyvinuli vědci z Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů (RCPTM) Univerzity Palackého v Olomouci.  Práce olomouckých vědců byla nedávno publikována v prestižním časopise Nature Communications.

Grafen je velmi lehký, třistakrát pevnější než ocel a mimořádně vodivý. Díky chemické úpravě tento uhlík získal i magnetické vlastnosti, které byly dosud přisuzovány pouze materiálům na bázi kovů a jejich sloučenin. „Již několik let jsme tušili, že cesta k magnetickému uhlíku by mohla vést právě přes grafen, tedy jedinou dvoudimenzionální vrstvu atomů uhlíku. Její chemickou úpravou pomocí dalších nekovových prvků, jako jsou fluor, vodík a kyslík, jsme vytvořili nové zdroje magnetických momentů, které spolu úžasně komunikují i při pokojové teplotě. Znamená to obrovský posun v možnostech využití organických magnetů,“ sdělil dnes ČTK hlavní autor projektu a ředitel RCPTM Radek Zbořil.

Na vývoji unikátního magnetického uhlíku se podíleli pouze olomoučtí vědci, kteří vysvětlili původ magnetismu v těchto uhlíkových materiálech. „V kovových systémech jsou magnetické jevy způsobeny elektrony ve struktuře atomů kovů. V organických magnetech, které jsme vyvinuli, za nimi stojí nekovové chemické radikály, které nesou volné elektrony,“ popsal princip Michal Otyepka, který se na projektu podílel.

Vědci upozornili, že cesta od objevu magnetického uhlíku k jeho zavedení do praxe může být ještě poměrně dlouhá, avšak spektrum možného využití je velmi pestré. Grafen má totiž obrovský povrch a zároveň unikátní vodivost, elektronické parametry a magnetické vlastnosti. „Nabízí se uplatnění ve spintronice a elektronice, ale i v medicíně při cíleném transportu léčiv či separaci molekul s využitím vnějšího magnetického pole,“ uvedl Jiří Tuček, který se specializuje na magnetismus pevných materiálů. Na aplikacích organických magnetů, ale i vývoji přesných teoretických modelů již čeští vědci spolupracují s kolegy z Japonska nebo Belgie.

Kromě uhlíkových magnetů publikoval nedávno olomoucký tým v časopise Nature Communications také objev nejmenších kovových magnetů. Čeští vědci však podle Zbořila zdaleka neřekli ve výzkumu magnetismu poslední slovo. „Jsme velmi daleko ve vývoji prvních magnetických molekul, se kterými lze manipulovat při pokojové teplotě. Experimenty tuto možnost jasně potvrzují. Pracujeme teď společně se skupinou profesora Pavla Hobzy na teoretickém vysvětlení unikátního chování takových molekulárních magnetů,“ podotkl Zbořil.

ČTK