Category Archives: Historie

První emoce

Bývalý režim, a budiž mu to připsáno k dobru, měl větší úctu ke vzdělání, než je tomu dnes. Neexistovala Lisabonská výzva, polovina populačního ročníku nemířila na vysoké školy, nikoho by ani nenapadlo, že každé krajské a pohříchu i lecjaké okresní město bude jednou mít svoji vysokou školu nebo universitu. Systém měl jiné cíle a dnes, s tak obrovským časovým odstupem, už vím, že v naplňování těchto cílů neselhával. Ostatně když jsem byl loni na pracovní návštěvě na Kubě, dýchla tam na mě atmosféra starých časů. Posloucháte mladé Kubánce, ne o moc starší, než jsem byl po maturitě sám, a se smířlivým porozuměním pro jejich naivní pohled na svět v zemi zaslíbené (USA) cítíte, že máte cosi extra. Co nemůže nabídnout o dva stoly dále sedící turista z Kanady nebo Německa – srovnání, osobní zkušenost. Dva systémy.

Odcházel jsem z Teplické základní školy s rozšířeným vyučováním jazyků na Metelkově nám. Což je životní paradox, protože jestli v něčem školský systém zcela v mém případě selhal, byla právě výuka jazyků, kterou jsem nesnášel. Ústecká „chemárna“ byl můj sen od 7. třídy základní školy. A nejen můj. Dodnes si vzpomínám, jak jsme s mým pozdějším spolužákem z UK PřF Péťou Naušem jeli krušnohorským motoráčkem z Teplic do Děčína na Krajské (finální) kolo ChO a jak se mi s tímto snem také svěřil. Jenže, jeho rodiče měli jiný názor.  

Ti šťastní z nás zažijí v životě období, kdy je zlých vzpomínek tak málo, že mozek nemá ani co vytěsňovat. Ti ještě šťastnější mají těchto období více. Těžko se to popisuje, ale osobně jsem si střekovskou budovu s rohovým vstupem opravdu zamiloval. A protože „ústecká chemárna“ byl především skvělý učitelský sbor, chtěl bych následující řádky věnovat vzpomínce na báječné lidi, které jsem měl tu čest v letech 1988–1992 v pozici středoškoláka potkat.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Počátek

Stále si na první den v září 1988 dobře pamatuji. Pršelo. Měli jsme třídu v horním patře, později v části budovy, kde byla, pokud si dobře pamatuji (tuto frázi ještě párkrát použiji), střední zdravotní škola se vstupem z ulice Varšavská – kde byl současně vstup do jídelny. Obecnou a anorganickou chemii vyučovala Ing. Marcela Heinzová, nedávná absolventka VŠChT. Nasadila fyzikálně chemický přístup, přesně ten vadný, který vnášejí autoři učebnic do obecné i anorganické chemie dnes a produkují tak chemické impotenty. Pamatuji se, jak jsem záviděl „analytikům“ (tedy „áčku“) Dr. Hozu. Jako třídní ale byla výborná. Byli jsme spolu, ona jako pedagogický doprovod, ve druhém ročníku, než ze SPŠCh odešla na mateřskou, na celostátním kole ChO v Praze a některé věty, které mi cestou vlakem řekla, si stále i po tolika letech pamatuji. Tak moc se trefila do černého. Ve škole by se těžko hledala více autoritativní osobnost, než byl prof. Marcel Pelikán. Už jen mohutností postavy a zvláštní chůzí vyvolával naprostý respekt. Jako ruštinář byl tvrdý jako kámen, ačkoliv vždycky jsem z něj měl skvělý pocit, ať už byl jeho pověstný losovací váček v akci, nebo ne.   

Na laboratorní techniku se chodilo z budovy ven a vcházelo bočním vchodem z ul. Národního odboje. Ing. Bredlová byla skvělá. Velmi pedantský, takový ten starosvětsky připravený didaktický přístup, starý praktik v praxi. Nedošlo k žádnému úrazu nebo poleptání, a to dostala do ruky skupinu mladých lidí, z nichž většina nikdy neměla chemikálii v ruce. Dnešní studenti mohou jen tiše závidět, jak liberální přístup tehdejší systém měl, pracovalo se se vším, a ještě s otevřeným ohněm. V polovině 2. ročníku, na konci roku 1989 došlo ke změně režimu. O rok starší studenti, dříve angažovaní členové SSM, vytvořili stávkový výbor a studenti se odmítali podřídit rozvrhu. Obsadili jednu učebnu, myslím, že to byla ta na strojnictví a Ing. Bredlová, tehdy zástupkyně ředitele, je chodila vyzývat, aby se vrátili k výuce. Marně. Těžce tu bezmoc nesla, říkalo se, že tam byly i slzy.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Tělocvik a fyzika

Po celou dobu studia byl naším tělocvikářem prof. Václav Boura. Chodili jsme přes park a nahoru Žukovovou do haly Severotuku (STZ). V podzimních a zimních měsících šlapání v ranní či dopolední mlze (inverze) po Žukovově do kopce s typickým zápachem STZ všude kolem. Nelze zapomenout. Stejně jako na jeho pořadové a promluvy (do duše) během nástupu (měl i své oblíbence, na které se často v monolozích obracel (končily obvykle: „(příjmení), to je úžasnej frajer!“ anebo o dotyčném mluvil jako o „zvířátku“), se už za studia staly legendou a často a rádi jsme je při různých příležitostech k všeobecnému veselí parodovali.

Fenoménem prvního ročníku byl ovšem Ing. Zbyněk Plachý, který vyučoval fyziku. Kombinace jeho dysgrafie, časté kontroly vyčesaných prošedivělých vlasů, silonového „technického“ modrého krátkého pláště, nenapodobitelné intonace a barvy hlasu, smíchu, který by zaskočil i originálního Fantomase, otázek „co prohlásí (příjmení)?“, kdy se dožadoval dokončení svých fyzikálních dedukcí a pouček anebo dovětky „to je naprosto banální a triviální“ či „no to bych prosil! chraň bůh!“ (pokud byl s odpovědí spokojen), byla naprosto neopakovatelná. Ing. Plachý mi ve 4. ročníku nabídnul monografii o OTR a se spolužákem Lubošem Soukupem jsme se vydali pro ní k němu domů. K našemu překvapení byl Ing. Plachý v suterénu paneláku v zapařené prádelně, kde regulérně v panelákové kývačce pral a měl k ruce dceru v našich letech. Snažil se nasadit autoritativní postoj, takže v jednu chvíli spustil svým originálním způsobem „Bych řek‘!“ a chtěl pokračovat, do čehož mu ovšem skočila dcera a výrok rozdrtila otázkou „Ty bys řek‘?“ a bezvýchodnost situace tak nahradil smíchem. Při cestě zpět Luboš uvažoval, jaké by to bylo mít Ing. Plachého za tchána. Což nás dost bavilo rozvíjet. Každopádně, zřejmě proto, že měl podobnou věkovou skupinu doma, opakovaně jsme byli „smradi nevychovaní“. A po pravdě skutečně byli. Občas určitě.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Strojnictví

Ing. Jan Křivský, který přišel ze střekovského Strojobalu, byl vynikající pedagog, myslím, že se v této profesi skutečně našel. Měli jsme ho v prvním ročníku na deskriptivní geometrii a technické kreslení. Jeho příprava výuky byla a určitě by stále byla obdivuhodná. Jeho fanatická oddanost předmětu, způsob mluvy a precisní výslovnost krkolomných slov a kombinací („nejvyšší bližší“) byla nevyčerpatelnou studnicí imitací a legrácek o přestávkách. Stejně jako asertivní tón („nedráždi mě!“), rituály zahájení hodiny (velký svazek klíčů na stole) nebo časté narážky na modernost koncepce jeho vozu zn. Trabant (kterému ovšem říkal „Jaguár“) použitím velkého množství plastových dílů. Ačkoliv jsem většinu teoretických záležitostí z výuky nikdy neupotřebil, i po letech si vzpomínám na stopníky. A vždycky vyvolají na tváři úsměv. Jako teď. Ing. Křivský nás měl ještě ve druhém ročníku na Strojnictví („mo je vo si“ – vzpomíná si čtenář?) a ve třetím ročníku na Chemickou techniku, už si přesně nevzpomínám, jak se ten předmět jmenoval – v podstatě Chemické inženýrství naředěné pro střední odb. školy. Ačkoliv nechemik, zvládnul to s bravurou. Na konci prvního ročníku, těsně před prázdninami, myslím, jsme obě technologické třídy jely na společný čundr, pod stany do Jetřichovic. Ing. Křivský (vybavený kytarou a pěveckými čísly) a Ing. Heinzová jako oba třídní a dohled s námi. Poblíž kempu měli chatu rodiče spolužáka Milana Dolečka, vzpomínám si, jak nám paní Dolečková nabízela chleba s máslem a výbornými olejovkami a jakou měla radost, že si bereme a chutná nám. Myslím si, že v Ing. Křivském už tehdy dřímaly daleko větší ambice, které se mohly ovšem projevit až s přechodem do nového areálu (kam jako jeden z mála našich pedagogů přešel), zejména s rozšířením zaměření školy o stavitelství.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Anorganická a organická chemie

V prvním ročníku jsem se zúčastnil krajského kola ChO pro střední školy, celostátní v naší kategorii nebylo. Tehdy jsem se poprvé setkal s Dr. Václavem Hozou. On mě současně poprvé zaregistroval, ačkoliv jsme se v řádné výuce až do konce studia míjeli (kromě několika suplování). Rád jsem si vymýšlel rafinované otázky a když jsem ho potkal na chodbě nebo byla příležitost za ním dojít do kabinetu ve druhém patře vlevo od schodů, který sdílel s Dr. Kopřivou a Ing. Plachým, otázku jsem položil, čekal na odpověď a v duchu poměřoval to, co jsem slyšel, s tím, co jsem věděl. Člověk s obrovským rozhledem, zejména v anorganické a analytické chemii. Ještě se k němu vrátím dále. 

Organická chemie ve druhém ročníku nebyla obsazena dobře. Ing. Heinzová nebyla organik a výuka tak nesla všechny znaky neodbornosti. Pro mne ztráta času. Ale kompenzací byla čerstvě vydaná dvoudílná Chemie organických sloučenin. Dnes se těžko komukoliv ze studentů vysvětluje, že jsem si jednoduše sáhnul do kapsy a šel koupit dvě knihy, které by v současných cenách stály tak patnáct stovek jedna. Zejména druhým dílem jsem byl naprosto fascinován. Četl jsem ho znovu, znovu, nekonečněkrát.  

Vedlejší třída „technologů“ měla na organiku Dr. Josefa Kopřivu. Kolegové, stejně jako asistentky, mu neřekli jinak než „Pepíček“. Dodnes si pamatuji, jak jsem si půjčoval od Davida Schwarze sešit se zapsanou látkou, obvykle společnou cestou vlakem ráno z Bohosudova do školy a bylo mi tak líto, že „ho dostali“ oni, ačkoliv fňukal, že z pohledu množství informací (i hloubky) je Dr. Kopřiva tyran. Mě jeho výklad, způsob psaní na tabuli i takový zvláštní fundamentalistický způsob pojetí výuky organické chemie doslova uchvacoval. Měl velmi znělý hlubší hlas, obdivuhodnou artikulaci a jeho vzpřímená chůze s velkou hnědou kabelou ve stále stejném kabátě s rádiovkou, jak přicházel do školy, vyvolávala apriorní dojem výjimečnosti a zvláštní až posvátnou úctu, jako by kráčela vzdělanost sama. Při jeho hodinách tak panovalo v lavicích naprosté ticho. Jeho gesto rotujícího prstu při vyvolávání během jednoho suplování se stalo následně vděčným zdrojem napodobování. Výjimečný opravdu byl. Zejména šíří rozhledu, jazykovou výbavou, opravdový polyhistor z klasického gymnázia, který se celoživotně vzdělával. I s ním jsem se setkal pouze mimo výuku.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Matematika a technologie

Na matematiku a fyziku jsme ve třetím a čtvrtém ročníku měli čerstvou absolventku PedF UJEP prof. Ryšlavou. Teoreticky velmi dobře připravenou, ale bez jakékoliv elementární autority. Tu si navíc nebyla schopna získat, natož vynutit, takže bylo smutné ji vidět odcházet uplakanou z kanceláře zástupce ředitele Pelikána, který se ji v tomto směru zřejmě snažil nějak motivovat. Navíc, krutost bandy puberťáků v tomto směru neznala mezí, takže se např. stalo, že ji jeden ze spolužáků, když byla nakloněna k jiné lavici, píchnul kružítkem do oněch míst. Každý krajíc má dvě strany a byť nic z toho, co ji někteří moji vrstevníci prováděli, neomlouvám, s takovou výbavou, jakou měla pro výuku ona, nikdy neměla tuto práci dělat. Osobně jsem s ní žádný problém neměl a matematiku v rámci osnov vyložit dokázala dobře. 

Na Anorganickou technologii a praktikum Základy chemické techniky (předmět přezdívaný „záchvaty“) jsme měli Ing. Libora Uhra. Ing. Uher odkojený Votočkovo anorganickou chemií (náš spor o rozpouštění mědi v kyselině chlorovodíkové), se zalíbením v pohledných spolužačkách, zejména pak Martině Uhlíkové, kterou láskyplně oslovoval „uhlíčku“ a Báře Jiravové, která byla vždy jen „Barborka“ a to i tehdy, kdy ji u tabule káral, že Lu skutečně nemá nic společného s lutenicí. Měl zvláštní stoicky klidné pohyby, ať již šel do schodů, ze schodů, po chodbě nebo po ulici a vůči studentům byl vždy úsměvavý a nesmírně vřelý. Ale opravdu neměl rád, když student nazval methylbenzen „toulen“.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Fyzikální a organická chemie

Mám celoživotní odpor vůči fyzikální chemii. Vyučujícím byl čerstvý absolvent, Ing. Nehněvajsa, který po roce odešel za větším platem, pokud si dobře pamatuji, k firmě Coca-Cola (ano, taková byla doba). Vedlejší technologický ročník dostal opět Dr. Kopřivu. Jeho pojetí obsahující rychlokurs diferenciálního a integrálního počtu pro výklad termodynamiky mě fascinovalo. Chodili za mnou z vedlejší třídy poslové a často se dotazovali. Často jsem nevěděl. A často jsem pak zuřivě doma do noci hledal odpovědi. Na suplování jsme v tomto roce měli několikrát Ing. Jirkala a Ing. Synka. Druhý, pokud si dobře pamatuji, přišel na záskok z VÚANCh u Spolchemie a Ing. Jirkal z důchodu. Kdykoliv jsme se dozvěděli, že nastoupí Ing. Synek, spolužák Jindra Sůra spustil teskným hlasem Masarykovu oblíbenou k všeobecnému veselí. Celkově byly poslední dva roky plné fluktuací pedagogů. 

Myslím, že pro šk. rok 1990/91, snad se nemýlím, získala škola Ing. Janu Šauliovou, CSc. Úžasná, lidsky nesmírně příjemná a vzdělaná dáma. Vynikající organik původem z ÚOChB v Praze a výborný pedagog se schopností naprosto přirozeně přednášet. Měla nás, myslím, na biochemii, makromolekulární chemii a organickou technologii. Litoval jsem, že nepřišla o rok dříve. Opakovaně mě podpořila při všech možných příležitostech v průběhu studia, od obhajoby SOČ až po banality, jakou byla podpora chemickou literaturou. Její přitakávání „áno, áno“ s velmi výrazným dlouhým „á“ stále slyším, když si na ní vzpomenu, stejně jako vidím její gestikulace dlaněmi a prsty u rukou, pokud chtěla vyjádřit cokoliv z dnešního pohledu 3D a poměrně temperamentní chůzi během výkladu. Kariéru zakončila na Katedře chemie ústecké university. To je současně důkazem, jak odborně kvalitní osobnosti na střední odborné škole vyučovaly.

Škola dokázala poskytnout i skvělé zázemí pro vzdělávání zaměstnanců. Dr. Jana Somolíková vystudovala jako původem chemická asistentka pedagogiku a měli jsme jí na občanskou výchovu. Hořký, trpký předmět pro vyučujícího v letech 1989 až 1992. Po odchodu Ing. Heinzové získala škola Ing. Hanu Buchtovou, absolventku Leningradské university, pokud mě paměť neklame. A my v ní získali novou třídní. Byla laskavá, srdečná, starostlivá a empatická. Měli jsme ji na analytické praktikum a ekonomiku. Nebyla moc dobrý přednašeč, hlavně kvůli monotónnosti projevu. Hodiny s ní byly zařazovány odpoledne, po tělocviku a obědě, a tak zvenčí by pozorovatel viděl dokonalý obraz klimbající třídy. Ve čtvrtém ročníku jsme cestou z haly přidali tu a tam i půllitr a vzduch ve třídě by se tak dal doslova krájet. 

Simon Cihelník (15.4.2019)

Spolchemie

Měl jsem v posledním ročníku, tuším na podzim to bylo, průšvih v knihovně ve Spolchemii. Byly tam zaměstnány dvě krajně líné knihovnice a nebyl jsem s to je donutit, aby mi kopírovali množství článků, co jsem chtěl – byť jsem za to platil. Množství přitom nebylo velké, ale jim se prostě nechtělo makat. Jednoho dne jsem dostal nápad, chtíč poznání zvítězil, že ze sovětského časopisu článek tedy vyříznu. Už nevím, jak k tomu došlo, ale zapomněl jsem v té části knihovny na stole jak ten svazek, tak vyříznutý článek, tak i žiletku v plechové krabičce. A odešel. Den či dva na to jsem byl pozván do ředitelny. Tam seděla třídní Ing. Buchtová, byla celá zelená, ředitel Ing. Panchartek, myslím, že tam byla i Ing. Šauliová, a chlapík ze Spolchemie, který měl před sebou poškozený svazek s příslušenstvím. Vzal jsem si slovo, řekl jsem jim, že vím o co jde, omluvil se a problém byl vyřešen. Výsledkem ovšem bylo, že obě knihovnice dostaly befelem nařízeno mi kopírovat, co budu chtít, takže jejich nenávist vůči mně vzrostla exponenciálně, protože v knihovně jsem trávil docela dost času. Dodnes si pamatuji, jak třídní padnul viditelně kámen ze srdce a jak se na mě při odchodu z ředitelny se zoufalým výrazem podívala. To byla Ing. Buchtová. V kabinetu se mi Dr. Hoza s Ing. Plachým nahlas smáli, protože se incident po škole okamžitě roznesl a veselí způsoboval fakt, že jsem si chtěl vyříznout článek ze Zavodskoj Laboratoriji (to ovšem nebyla pravda, šlo o ŽACh), což v té době byl časopis podobné hodnoty, jako bych šel dnes krást totálně sjeté laciné pneumatiky od Škody Favorit na sousedův dvorek. Tak byly zhruba sovětské časopisy v tu dobu (bohužel) ceněny.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Chemické inženýrství a český jazyk

Na chemické inženýrství, ale už si nevzpomenu, jak se ten předmět v posledním ročníku jmenoval, jsme měli Ing. Tomáše Loučku, CSc, který přišel do školy, pokud mě paměť neklame, v roce 1991. Dnes, pokud se nepletu, je docentem na ústecké universitě. Dobrý přednašeč, velmi chlapsky působící, často jsme to navzájem komentovali, se zvláštním tišším klidným hlasem a zvláštními slovními obraty při diskusi. Velmi autoritativní pedagog, vždy dokonale připravený na výuku, zcela doma v tom, o čem vyučoval. V době, kdy jsem jezdil po soutěžích a často chyběl, mi vycházel velkoryse vstříc u písemných prací a vždycky o mě skvěle mluvil (jak jsem se různými kanály dozvídal). Zajímavý člověk, byť oborově jsme byli už tehdy jinde.  

Na češtinu, resp. literaturu, ve 3. a 4. ročníku jsme měli prof. Marii Houškovou. Drobná, sympatická dáma s typickým gestem rukou při dokončení fráze. Několikrát jsme spolu vedli diskusi na téma „co budu v životě potřebovat“, jako asi každý mladý člověk, je-li konfrontován s názorem autority, která se mu tento balík informací snaží vnutit. Měla zvláštní systém výuky. Spočíval v diktování abstraktů děl autorů velké literatury. I kdybych připustil, že její argument „jednou to slyším a tak to stále někde v hlavě je“ je pravdivý, výuka literatury touto formou nikdy nepovede k vytvoření vztahu k literatuře, což je ovšem nutná podmínka k tomu se stát čtenářem a literaturu ve svém životě potřebovat. A pokud toto není cílem výuky literatury, potom taková výuka nemá smysl. To ale není útok na prof. Houškovou, ale na autory osnov a vzdělávacího systému. U maturity byla prof. Houšková podle očekávání skvělá.

Simon Cihelník (15.4.2019)

Výpočetní technika

Na výpočetní techniku, praktika a automatizaci jsme měli Ing. Plachého a Ing. Krále. Ing. Antonín Král byl neskutečně hodný člověk, který si nechal líbit naprosto cokoliv, ale současně mizerný pedagog, protože neměl valnou autoritu. V jeho hodinách nebyly zřídkavé momenty, kdy byl tím nejméně hlasitým elementem. K těmto předmětům měli kabinet s pomůckami ve druhém patře proti schodišti, vpravo byl vchod do místnůstky vybavené IQ151 počítači ze Slušovic. Tam jsme se poprvé seznamovali s jazykem BASIC a bootovali z pásek Emgeton. Později škola získala moderní Atari a zřídila novou učebnu. V rámci tvořivé činnosti, když nás nechal Ing. Plachý samotné v počítačové učebně a slyšeli jsme, že je Ing. Král v kabinetu vedle, jsme volali na chodbu imitujíc hlas Ing. Plachého „Toníku?!“, načež se z kabinetu ozvalo „Ano!“ a po chvilce Ing. Král vyběhnul ven a rozhlížel se, kde že má kolegu, který ho volal. Což vyvolávalo výbuchy smíchu. Velmi rád vyprávěl během výuky vtipy, na to též nelze zapomenout.

Simon Cihelník (15.4.2019)