Category Archives: Historie

Historie

Milníky v historii školy

  • 1947 – 1948 založena Základní odborná škola pro lučebníky Spolku pro chemickou a hutní výrobu
  • 1952 – přeměna na Střední průmyslovou školu chemickou na Střekově
  • 1952 – 1958 ředitelem Ing. Josef Haken
  • 1958 – 1976 ředitelkou Ing.Viera Siládiová
  • 1976 – 1996 ředitelem Ing. Jaroslav Panchártek
  • 1994  – zahájení výuky v nové budově na Severní terase
  • 1996 – 2004 ředitelem Ing. Vratislav Pejša, zavádí výuku oboru Pozemní stavitelství
  • 2004 – 2012 ředitelkou Ing. Helena Mudrochová

Následující střípky z historie školy byly součástí almanachu, který byl vydán v roce 2002 při příležitosti 50. let školy. Snad Vás zaujmou. (Texty jsou převzaté z dnes již neexistujícího webu SPŠCH. Hledám jejich autora pro spolupráci na tomto novém webu.)

Výbuch

Úryvek z dopisu nalezeného v pozůstalosti Ing. Josefa Hakena, prvního ředitele SPŠ, Ústí nad Labem 1945 …Plním slib a píšu Ti hned po příjezdu, co jsem v Ústí viděl a zažil. Továrnu jsem prošel, je ošklivá a velikánská, celé tovární město s ulicemi, každá má i svoje jméno. Tabulky německé, české ještě nestačili vyrobit. Je v ní pár nových betonových provozů, ostatní mi připadají hrozně starodávné a jsou postaveny v divném továrně-gotickém slohu s cimbuřím a všelijakými věžičkami… …Některé provozy jsou po bombardování v rozvalinách, asi čtvrtina závodu, ale s městem je to horší. Jak jsem na Střekově vyšel z nádraží, musí se jít kus po trati, než se vyjde na ulici, samé trosky! …Za mostem sice nádraží funguje, ale zbyla jen polovina. Staré město kolem kostela, je úplně rozbité, proházeli tady zatím jen průchody. Kostel stojí, věž se mu ale nahnula, asi ji budou muset sundat. Zatím je podepřena trámy. Je tu taky hezké divadlo a to mělo štěstí. Těsně před ním kráter, vpravo rozbitá německá knihovna, vlevo škola, má pryč kus průčelí. Na protější straně náměstí je všechno na maděru, divadlo je celé, trochu jako po neštovicích, od střepin. Dostal jsem poukaz na ubytováni u inženýra Wiesnera v obytné čtvrti Chemičky „Na Skřivánku“, dříve se to jmenovalo „Lerchenfeld“. Od Čechů jsem se nedozvěděl, kde to je, jsou taky noví, dobře že jsem jako kluk na handlu v Jizerských horách pochytil trochu němčiny. Mohl jsem se zeptat těch s bílými páskami na rukávech a ti byli samá ochota. Jde se tam kolem „rote Kirche“, evangelického kostela s nehezkou věží, připadal mi jako stavebnice. Pak do kopce „Kunststrasse“. Vede mezi starými činžáky. Moc prima bydlení tu nebude, myslel jsem si, ale chyba lávky! Nahoře je krásná, moderní čtvrť, domy s balkony a verandami, betonové vozovky, plno zeleně… Večer jsem se seznámil s panem Wiesnerem, vedoucím elektrolýzy. Příjemný člověk, pomalou řečí a takovou klidnou povahou mi připomínal našeho inženýra… Ráno slyším zvuk telefonu, pak rozčílené hlasy a ženský pláč. Když jsem vyšel z pokoje, stál u dveří Wiesner s paní, ta plakala a líbala ho, jako by se loučili… …Co se mohlo stát, jaké neštěstí? Dozvěděl jsem se to hned na ulici: vyletěl vodíkový plynojem v elektrolýze. Dolů sestupovalo celé procesí, bílé pásky na rukávech, vylekaní, plno hovoru. Kdo to zavinil? Zahynul někdo? To se zatím nevědělo. Strašilo jim v hlavě slovíčko „sabotáž“. Nedávno tu byl ohromný výbuch ve skladu vojenské munice v Krásném Březně. Odnesla to vedlejší rafinerie, hromada domů, shořely sklady vojenské i civilní, milionové škody! Snad taky sabotáž… …Dozvěděl jsem se, jak k tomu došlo. V elektrolýze je automatický analyzátor na obsah kyslíku ve vodíku. Když dá poplašný signál, vodík se musí pustit do komína místo do plynojemu. Ten na noční směně namísto hlídání spal a nebyl to Němec, ale už Čech, který přišel z vnitrozemí, prý nějaký holič. Bylo to tedy jeho lajdáctví a Němci si oddechli. Když jsem se navečer vrátil z práce, byl už zase Wiesner šťastně doma… …Mluvili jsme o tom s Horou a ten mi povídal: „Shánějí náhradu za Němce, ale takhle nahonem sem přijdou namísto chemiků lidi devaterého řemesla. Podle toho to pak dopadá a s tím se musí něco udělat!“ Znáš ho, že nemluví do větru, ale co by se mělo udělat, to neřekl… …Tak, to je zatím všechno, a jak vidíš, je toho dost. O tom, co se ještě semele, Ti budu referovat ústně. Tak tedy na shledanou.    Tvůj J.

Začátek školy

Výňatek z přednášky o „Základní odborné škole pro lučebníky Spolku pro chemickou a hutní výrobu“ v Ústí nad Labem, která zazněla na oblastní pracovní konferenci učitelů a profesorů s poradci pro volbu povolání, organizované Okresním úřadem ochrany práce Ústí nad Labem dne 19. 11. 1948. Autorem je Ing. Josef Haken, vedoucí školy. …V roce 1945 a 1946, po obsazení pohraničí, jsme byli postaveni před úkol nahradit osazenstvo závodu, dosud výhradně německé, s chemickou výrobou v řadě generací přímo srostlé a tedy velmi schopné. Přitom ti, kteří přicházeli na jejich místa, byli pracovníci ze všech možných oborů, a tudíž po stránce chemické odbornosti naprosto nepřipraveni. Bylo tomu jak v provozech, tak i v laboratořích. Zřídili jsme proto jednoletou večerní chemickou školu pro laboranty a pracovníky z chemických provozů s cílem nahradit dodatečným školením zmíněné nedostatky. Škola založená v rámci naší závodní školy práce měla z počátku přes čtyřicet žáků. Tato škola zahájila činnost počátkem školního roku 1947/1948 . Má úřední název Základní odborná škola pro lučebníky Spolku pro chemickou a hutní výrobu, národní podnik v Ústí nad Labem. Úkolem naší školy je získávat zkušenosti a podklady pro vypracování jednotných učebních osnov a organizačních směrnic pro celý národní podnik. Musím podotknout, že výstavba naší školy není dosud ukončena. Prvý svůj ročník zahájila v nevyhovující provizorní učebně v suterénu našeho kulturního domu, koncem minulého roku došlo k zahájení stavební úpravy vhodného továrního objektu, kde bude umístěna. Dále chceme, aby nejlepší absolventi z naší základní odborné školy měli možnost pokračovat ve studiu na dvouleté nástavbové škole průmyslové, ať už veřejné, nebo – dojde-li k jejímu založení – naší podnikové …

Ing. Josef Haken 1952

Výňatek ze životopisu Ing. Josefa Hakena…V době svého působení v Chemičce jsme spolu s dalšími kolegy založili „Základní odbornou školu pro lučebníky“, kterou jsem několik let vedl jako ředitel. Vyvinula se z ní později „Nižší chemická závodní průmyslová škola“, jejímž zestátněním vznikla naše „Střední průmyslová škola chemická“… V roce 1952 jsem nastoupil do uvedené školy jako ředitel, kteroužto funkci jsem zastával do roku 1957…

Byli jsme první

Vzpomínka prvních absolventů školy Ing. Václava Vernera (starosta městské části Ústí nad Labem – město) a Ing. Václava Haertla S potěšením jsme přijali nabídku napsat něco z dob dávno minulých do almanachu, který se při příležitosti 50. výročí založení školy připravuje. Jsme již upovídaní dědkové, a tak se předem omlouváme za délku textu, danou určitou nostalgií. Když se v letech 1950-1951 rozhodovalo o tom, že bude v roce 1952 otevřena v Ústí n.L. vyšší odborná škola chemická, hodně tomu jistě pomohl i zájem Spolku pro chemickou a hutní výrobu n.p. – „Chemičky“. Chemička potom nové škole pomáhala nejen s vybavením (laboratorní stoly, digestoře, chemické sklo, váhy, chemikálie a další pomůcky), ale hlavně také s odborníky, kteří zajišťovali výuku. Chemička potřebovala, aby si její zaměstnanci rychle doplnili své vzdělání, a proto byly v nové škole zároveň otevřeny dva typy studia – dvouleté, tzv. „mistrák“ (denní i večerní), a čtyřleté s maturitou. Po čtyřech letech se maturita změnila v závěrečnou zkoušku. Obhajovali jsme diplomovou práci na odborné téma a zároveň jsme byli zkoušeni z jazyka českého a ruského. Za to jsme pak obdrželi diplom o závěrečné zkoušce. Ano, my jsme žáci prvního ročníku čtyřletého studia (1952-1956), kteří pomáhali se stěhováním všeho potřebného do bývalé budovy školy na Střekově (ještě několik měsíců před zahájením výuky) a kteří začali psát historii tehdy Vyšší průmyslové školy chemické v Ústí nad Labem. Ale vraťme se na začátek. V jedné třídě nás začínalo 40 chlapců a pouze 4 dívky. K tomu počtu žáků ve třídě je třeba dodat ještě věkový rozdíl, který mezi nejstarším a nejmladším činil šest roků (ti starší byli již většinou po vyučení v oboru). Pro vyučující to byla pěkná porce, ale díky tomu, že to byli většinou muži, po chlapsku si s námi poradili. Měli jsme štěstí, že většina z nich byli nejen vynikající odborníci, ale zároveň zkušení životní praktici, kteří rozpoznali, co je vážné a co se dá přehlédnout. Vydrželi to s námi až do třetího ročníku a pak nás rozdělili na třídy dvě. Jako ředitel učitelům velel Ing. Haken (námi přezdívaný Šedý vlk), klidný a velice hodný pán, který nikdy nezvýšil hlas a na svůj předmět, chemickou technologii, byl vždy pečlivě připraven. Duší začínající školy byl Dr. Ing. Skutil (dědek Pikuliš), analytický chemik, který, ač nejstarší, kmital po škole, zařizoval, co bylo třeba, a nás krotil velice prospěšným způsobem. Když nebyl spokojen s naším chováním, řekl číslo. Všem bylo jasné, že dotyčný žák má prodloužený den. Číslo totiž znamenalo počet stechiometrických příkladů, které mu byly zadány a musely být druhý den odevzdány. Pikuliš totiž psal knížku o stechiometrii, potřeboval překontrolovat výsledky příkladů a my jsme se tak učili chemické výpočty. Jako třídní nás měl nejdéle prof. David (i když Vincenc, pro nás Čenda). Učil nás matematiku, fyziku a přírodopis, jeho ráčkování nám zní v uších ještě teď a jeho historky ze života, kterými nás při různých příležitostech častoval, pro nás byly opravdovou školou. Od začátku nám tykal, užil si s námi a my s ním. Takového třídního bychom přáli všem následovníkům. Stalo se, že celá třída měla být za nějakou lotrovinu při cvičení v laborkách dle rozhodnutí vedení školy potrestána. Čenda nás měl seznámit s ortelem. Mohli jsme si vybrat, buď kázeňský trest (známky z chování), anebo pracovní brigádu. Tenkrát se likvidovaly ruiny domů kolem šikmého kostela a Čenda rozhodl, že si to odpracujeme. Dopadlo to nakonec ale tak, že brigádu s námi náš Čenda v pracovním celou odmakal. Strojnictví nás učil Ing. Šabata (po rozdělení převzal jako třídní 3.A). Byl to velice vzdělaný pán, letecký inženýr, odborník a džentlas, na jaké se nezapomíná. Speciální analytiku učil obě třídy Ing. Dlouhý (ve čtvrtém ročníku třídní 4.A). Byl tak hodný, že jej ani nebylo možné zlobit, byl to více kolega než kantor. Měl dvě hezké dcery, což také nebylo pro některé z nás zanedbatelné. Fyzikální chemii nás učila Ing. Siládiová (třídní 4.B). Respekt si získala vědomostmi, vystupováním a přístupem k nám. Nastoupila do školy po mateřské dovolené, byli jsme její první žáci, protože předtím pracovala v Chemičce. Stále se zúčastňuje našich setkání a dokáže nám připomenout řadu situací, které jsme společně prožili. Organickou technologii učil starý praktik a velký odborník Dr. Ing. Jansa, který nám nic neodpustil, ale jinak byl, pokud šlo o naše chování, nad věcí. Analytiku nám hlubokým hlasem přednášel Ing. Kalný, který byl také spíše kolega a dalo se s ním hovořit o všem, co nás zajímalo. Ještě dlouho po škole s námi udržoval kontakt a zajímal se, kam nás život zavál. Anorganiku a biologii se do nás snažil v prvním ročníku nahustit nadějný mladík RNDr. Kopřiva (zvaný Pepa), který nastoupil po vysoké škole a po několika měsících odešel na základní vojenskou službu. Když se po dvou letech vrátil, převzal nás ve třetím ročníku (po externistovi Dr. Vancovi a Ing. Bartoňovi) na organickou chemii. Chyběly mu sice zkušenosti, ale legrace jsme si s ním užili hodně a naučil nás také dost. Anorganiku učil prof. Hurych, velký kliďas, který ani při zkoušení prakticky s nikým neměl žádný konflikt. Vždy, když bylo nejhůř, pohladil si nos a pronesl: „Co mám s Vámi dělat? Ať to s Vámi zkusí v dalším ročníku někdo jiný.“ Čas ukázal, že měl pravdu. Ze 42 žáků, kteří složili na škole závěrečnou zkoušku, jich celkem 20 úspěšně dokončilo i vysokoškolské studium. Český jazyk učila po celé čtyři roky prof. Sládková (pro nás Xantipa), která patřila k nejmladším členům sboru, a proto to asi s námi jako žena měla nejtěžší (v prvním ročníku začala jako naše třídní, ale po dvou měsících nás ráda předala Čendovi). Dovedla nás úspěšně až k „maturitě“. Ruštinu od třetího ročníku vyučoval nesmělý a relativně mladý učitel Šťáral. Na dějepis nás měl učitel Borovička (zvaný Hoble podle Hoble Franka z tehdy hodně čtené kovbojky), ten měl kromě dějepisu ještě jiné, v té době „žádané starosti“, a tak s dějepisem nebyly problémy. O naši tělesnou zdatnost se staral prof. Kubec. Byl také mladý, aktivní lehký atlet, který si nás moc nepřipustil k tělu a tvářil se většinou přísně. Bylo ale mezi námi i několik aktivních sportovců, kteří jako vyjednavači drželi vzájemné vztahy na únosné míře. Na naší výuce se podíleli ještě další učitelé: Dr. Vítek – ekonomika a organizace výroby, Novotný – v prvním ročníku branná výchova a tělocvik, Culka – laboratorní cvičení a Kaška – politická ekonomie. Ve výčtu osob, které s námi měly ve škole co do činění, nelze zapomenout na školníka Šimpacha. Taky si s námi užil a my s ním. Kdo to zažil , může tvrdit, že známé rčení “ já (školník) a pan ředitel jsme rozhodli “ pocházelo z naší školy. Čtyři roky studia se nám všem nesmazatelně vryly do paměti, a když se nyní setkáme (a my se pravidelně scházíme), máme stále na co vzpomínat a přitom máme štěstí, že mezi námi můžeme přivítat ještě i některé učitele. Po ukončení školy nás život a doba rozptýlily nejen po celé bývalé Československé republice, ale dá se říci, po celém světě. Pokud víme, nikdo se v tom velkém světě neztratil, neudělal škole ostudu a všichni svým životem a prací potvrdili kvalitu školy, která nás do života připravovala. Nyní je nás již o osm méně, ale víme, že i za ně můžeme s úctou a láskou vzpomenout na zesnulé učitele a naší škole vyjádřit poděkování za šťastné roky života v ní strávené. Do dalších let proto naší škole, která konečně přesídlila do nových objektů, přejeme vždy hodně žáků, a protože školu dělají učitelé, také hodně odborníků, kteří se budou své práci věnovat celým srdcem. Našim následovníkům ve školních lavicích přejeme takové kantory, jako jsme měli my, vzdělané, tolerantní a plně zaujaté výchovou pro život. Současným učitelům pak přejeme, aby i na ně jejich žáci vždy vzpomínali s úctou a láskou. Za žáky prvního ročníku školy z let 1952 -1956 Ing. Václav Verner a Ing. Václav Haertl

Ing. Viera Siladiová 1958-1976

Nástup do školy

V prosinci r. 1950 jsem se přistěhovala do Ústí nad Labem, kde můj manžel od roku 1949 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v organickém výzkumu. Závod mne ihned zaměstnal. Nabídli mi místo ve výzkumu. Odmítla jsem a nastoupila do provozu azobarviv jako asistentka vedoucího. Potom jsem pracovala jako vedoucí výrobního provozu rozpouštědel a po 2 letech jako technolog výroby sirných barviv. Měla jsem provozy a lidi v nich pracující velmi ráda. Organizační práce doplněná zaváděním nových výrobků mi velice vyhovovala. Byla jsem tehdy jediná provozní inženýrka. Počáteční nedůvěru, dokonce averzi vůči tomu, že jsem „žena“, jsem velice rychle odstranila. Bohužel, ze zdravotních důvodů jsem v roce 1954 musela změnit pracoviště. V chemičce jsem měla výbornou možnost mnoho se naučit od vynikajících odborníků, jako byli Dr. Burian, Dr. Leminger a mnoho dalších. Ing. Haken, tehdejší ředitel SPŠCH, mi ihned nabídl místo učitele a já jsem 1. září 1954 nastoupila. Na škole byly v té době dvě první třídy technologické a jedna tukařská, stejný počet tříd i ve druhém a třetím ročníku. Základní chemii, laboratorní cvičení a analytickou chemii kvalitativní učili středoškolští profesoři. Inženýři učili technologii, fyzikální chemii, speciální metody analytické a titraci. Inženýr musel mít před nástupem do školy aspoň pětiletou provozní nebo analytickou praxi. Pedagogický sbor mne přijal velice dobře a pomáhal mi zdolávat hlavně pedagogicko-metodické neznalosti. Byli to starší páni, taktní a znalí své práce. Nelze na ně zapomenout: Ing. Haken, Ing. Dlouhý, Dr. Ing. Skutil, Ing. Šabata. Rok po mém nástupu přišel k nám i Dr. Ing. Čech. Všichni byli osobnosti, znali svůj obor a přitom měli mnoho intelektuálních zájmů, inklinovali též k umělecké tvořivosti. Ing. Haken psal krásné básně, tukař Ing. Bartoň byl výborným hudebníkem. Učitelský kolektiv byl vyrovnaný, spolupráce mezi vyučujícími všeobecně vzdělávacích předmětů a chemiky byla velmi kolegiální a přátelská. Kromě dvou kolegů měli všichni dokončené vysokoškolské vzdělání. Někteří si vzdělání dále rozšířili: prof. Plachý měl aprobaci matematika-fyzika a dálkově vystudoval elektroinženýrství, prof. Hoza a Kopřiva získali titul RNDr. SPŠCH byla založena v roce 1952, kdy zanikla závodní Nižší průmyslová škola. V souladu s přáním absolventů této školy a vyučených lučebníků a laborantek otevřela SPŠCH večerní pětileté studium pro chemiky. Každoročně se otevírala jedna třída v prvním ročníku. Nedostatek vyučujících řešila škola externími pracovníky z okolních chemických závodů – Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Setuzy, Chemopharmy a z výzkumných ústavů. Osobně jsem byla s novou prací velmi spokojená. Změna mi prospěla, na podzim r.1955 jsem porodila první dceru. Maminka mi ji vozila do školy na odpolední kojení a mí žáci se po letech přiznali, jak se střídali u kočárku při procházkách v parku blízko školy. Spolupráce učitelů s asistentem p. Culkou, skladnicí p. Skutilovou, sekretářkou p. Pánkovou a ostatními zaměstnanci školy byla velmi dobrá.Ve funkci ředitelky SPŠCh od 1. 9. 1958 do 30. 6. 1976

O prázdninách v r. 1957, kdy jsem pobývala mimo Ústí, jsem obdržela od p. sekretářky Pánkové gratulaci k mému jmenování ředitelkou školy. Nic jsem o tom nevěděla – vrátila jsem se domů, Ing. Haken také nic netušil o odvolání z funkce. Okamžitě jsem kontaktovala příslušné instituce a vysvětlila jim, že nemohu funkci převzít, byla jsem totiž těhotná. Mé námitky byly pádné, Ing. Haken přešel do učitelského stavu a ředitelem byl jmenován Dr. Ing. Beníšek, který přišel na naši školu z Vojenské akademie z Brna. Byl velmi ochoten funkci zastávat. V březnu 1958 jsem porodila další dceru a vzhledem k tehdejší velmi krátké mateřské dovolené, jsem musela nastoupit 14 dní před koncem školního roku. Od nadřízených orgánů jsem se dozvěděla, že Dr. Beníšek mne pouze zastupoval a já jsem musela funkci ředitelky převzít 1. září 1958. Mí kolegové se ke mně zachovali prvotřídně. Skoro všichni mi nabídli pomoc a spolupráci. Musela jsem absolvovat různá školení, seznámit se s výnosy ministerstva školství a KNV. Tehdy byl jediným krajským inspektorem pro všechny průmyslové školy Ing. Šeda – strojař. Byl velmi vstřícný a vždy ochotný poradit. Začátky byly těžké, ale smysl pro organizační práci jsem měla, vůli zvládnout úkoly také. Mým hlavním cílem bylo udržet úroveň našich absolventů, vychovat je v duchu lidskosti a slušnosti, vytvořit na škole dobré materiální podmínky a mít kvalitní spolupracovníky. Věděla jsem, že toho lze docílit jedině v dobrém kolektivu a se schopnými lidmi. Působila jsem na škole skoro čtvrt století, tj. polovinu doby její existence do dnešních dnů. Ať výsledky našeho snažení a naší práce jsou odpovědí na to, zda se nám to aspoň částečně povedlo?! Během let se profesorský sbor značně obměnil. Kolegové odcházeli do důchodu a přicházeli mladí. V oboru tuků nastoupil Ing. Jirkal a Ing. Bredlová. Novými učiteli chemie byli Ing. Chalupa – výborný fyzikální chemik, Ing. Chuchút, matematici prof. Farský a Pospíšilová a tělocvikáři prof. Hlaváčková a Boura, perfektní češtinář prof. Pospíšil, Ing. Pitřík – výbušninář a Ing. Figarová – analytická chemička aj.

Účast školy na různých akcích

Publicistická činnost

Autorem učebnice chemické technologie byl Ing. Haken, spoluautorkou učebnice fyzikální chemie Ing. Siládiová, spoluautorem Sbírky příkladů a úloh z chemie Dr. Hoza. Členové sboru publikovali různá pojednání v časopisu Odborná škola, vydávaném Ústavem odborného školství. Byli jsme členy komisí pro tvorbu osnov při Ministerstvu školství. Zájmová činnost Kromě účasti na chemických olympiádách jsme se zúčastnili sportovních soutěží. Měli jsme dobrou rockovou skupinu, pěvecký sbor a hereckou skupinu, která vystupovala na školních akcích i studentských sešlostech. Vedl ji žák Jan Vagner, který později vystudoval herectví. Kontakty se zahraničím Roku 1962 jsme navázali družební kontakty s Ingenieurschule Köthen v tehdejší NDR. Každoročně ke konci školního roku jsme vyměňovali skupiny 25-30 žáků 3. ročníku. Naši partneři pracovali v Chemičce 14 dní a 1 týden se rekreovali ve Vysokých Tatrách. Naši žáci pracovali v chemickém průmyslu v NDR a týden trávili u Baltu. Celou akci finančně zajišťovaly závody z obou zemí, jako doprovod a dozor se zúčastnili vyučující obou škol. Byla to velmi prospěšná činnost. Žáci se snažili o dobrý prospěch, aby mohli být na tuto akci vybráni. Vznikala nová přátelství mezi studenty i vyučujícími, která trvají dodnes. Zúčastnila jsem se s Dr. Čechem i závěrečných zkoušek v Köthenu a dále jsme byli pozváni na oslavy 75. výročí založení školy. Vyzvali mne, abych bez přípravy promluvila. Největší úspěch mělo mé přání, aby žáci měli „gemütliche Lehrer“- milé, dobrosrdečné učitele. Obor tuků každoročně organizoval studijní exkurze do Maďarska, kde v té době byl průmysl umělých tuků, mydlářství a kosmetický průmysl na velmi dobré úrovni. Studenti si na cestu vydělali brigádami. Spolupráce s průmyslovými podniky a výzkumnými ústavy V šedesátých letech povolila ministerstva školství a průmyslu účast škol na řešení dílčích úkolů závodů. Byly navázány smluvní vztahy, zadavatelem byl závod a úkol řešily školy. Vznikaly pracovní zájmové skupiny, které za vedení učitelů řešily úkoly ve školních laboratořích nebo prováděly různá měření na pracovištích závodu. Činnost byla i finančně, byť skromně, dotovaná. Tuto činnost jsme vykonávali po dobu trvání platnosti výnosu.

Průzkum uplatnění absolventů školy

Vypracovali jsme dotazník, který jsme rozeslali absolventům. Okruh otázek se týkal: funkčního zařazení, fluktuace, odborné připravenosti absolventů, mimopracovní činnosti apod. Náš dotazník byl zveřejněn v Odborné škole a doporučen ostatním školám. Vyplněné dotazníky jsme statisticky zpracovali. Zjištěná fakta byla v mnoha hlediscích užitečná pro naši pedagogickou činnost.

Studium na vysokých školách

Asi do roku 1968 byl počet možných přihlášek na VŠ určen – asi 20 % absolventů SŠ. Řada absolventů studovala též dálkově při zaměstnání. Měli jsme přímé kontakty s VŠCHT v Praze a sledovali jsme studijní výsledky našich absolventů v jednotlivých oborech. Z 200 posluchačů daného oboru byli naši žáci vždy mezi prvními 50 studenty.

Setkávání s bývalými absolventy

Každých 5 let se schází žáci z jednotlivých ročníků na jubilejních setkáních, kterých se zúčastňují třídní profesoři i ředitel školy. Na těchto srazech se dovídáme o pracovním zařazení našich žáků, úspěších v práci, o jejich osobním životě. Každý rok se těchto setkání zúčastňuji – letos na 45. výročí maturantů z roku 1957. Dnes jsou to převážně důchodci. Mnozí dříve zastávali různé vedoucí funkce v závodech a pracovali ve svém oboru. Nikdo nebyl trestně stíhán. Mnohokrát v životě si někdejší spolužáci vzájemně pomohli, duch soudržnosti bývalého třídního kolektivu stále trvá. Na těchto setkáních se dovídáme o spolužácích žijících mimo republiku. Od roku 1990 přicházejí absolventi i z ciziny: z Německa, Kanady, USA, Austrálie. Bohudíky se všichni uplatnili velmi dobře – někteří vystudovali vysokou školu – dva mi zaslali disertační práci, dva přednášeli na univerzitách. Jeden náš absolvent z roku 1956, Ing. Leman, dokonce dojíždí z Německa a přednáší na VŠCHT v Pardubicích. Loni jsem se poprvé na srazu třídy po 45 letech setkala s absolventem Dr. Kolínským, který pracoval jako geolog v mnoha částech světa.

Konec mého působení na SPŠCh

V roce 1974 jsem podala žádost o uvolnění z funkce ředitelky z rodinných důvodů. Žádost byla zamítnuta. V roce 1976, kdy jsem dosáhla věku 54 let, jsem podala žádost o starobní důchod. Časnější odchod do důchodu byl možný vzhledem k mému věznění v koncentračních táborech. Současně jsem byla uvolněna z funkce ředitelky školy. Chtěla jsem ale zůstat ve škole a učit. To mi bylo umožněno na jeden školní rok. V roce 1977 jsem dovedla třídu 4.B k maturitě. Potom, až do roku 1985, jsem na částečný úvazek učila zdravotní laborantky na Střední zdravotnické škole fyzikální chemii a analytickou chemii. Ve svých osmdesáti letech se věnuji svým zájmům a především rodině. A také pomáhám výboru Českého svazu bojovníků za svobodu jako jednatelka.

Ing. Viera Siládiová

RNDr. Václav Hoza 1955

Vzpomínky služebně nejstaršího, dosud sloužícího, učitele RNDr. Václava Hozy (1955 – současnost)

Nastoupil jsem k 1. září 1955, hned po jednoměsíčním vojenském soustředění na vysoké škole. Bylo mi tehdy 24 let. Byl jsem velice vlídně přijat tehdejším ředitelem Ing. Josefem Hakenem, který na mě zapůsobil jako lev s bílou hřívou, ač měl teprve 55 let. Jak jsem později zjistil, byl žáky přezdíván Šedý vlk. Prvním starším kolegou, se kterým jsem se spřátelil, byl prof. David, jenž se právě vrátil z chmelové brigády. I přes téměř třicetiletý věkový rozdíl mi ihned nabídl tykání. Představil se jako Čenda. Začátky mého působení jsou spojeny hlavně s velkými osobnostmi, kterými byli zejména staří, zkušení chemici Dr. Ing. Skutil, Ing. Bartoň a Ing. Šabata (strojní a letecký inženýr). Měl jsem skutečně štěstí na vynikající odborníky, od kterých jsem se mnohému naučil. Na škole působil značný počet externích učitelů, kteří byli rovněž velmi odborně zdatní. Za všechny bych jmenoval alespoň Dr. Ing. Šnajdra. Ředitel Ing. J. Haken byl nejen skvělým odborníkem a pedagogem, ale byl také literárně a hudebně činný. Pamatuji si, že jedním z prvních úkolů, který mi zadal, bylo sestavení školního pěveckého sboru, úprava jedné jeho písně a její nastudování. Životopis Ing. J. Hakena vypovídá o tom, že se jednalo o skutečně výjimečnou osobnost. Prošel celou řadou nejrůznějších zaměstnání, např. působil jako výzkumný pracovník v Ústavu mykologie kvasného průmyslu. Ve školním roce 1957- 58 byl do funkce zastupujícího ředitele jmenován Dr. Ing. Ladislav Beníšek, člověk nesmírně agilní, který strávil 9 let v Rio de Janeiro jako vojenský specialista a který stále jednal rázně jako v dobách, kdy byl plukovníkem. Uměl několik řečí, mj. portugalsky a španělsky, byl dobrý hudebník – pianista a varhaník. Jeho nejvýraznějším povahovým rysem byla značná ctižádost. Od září 1958 do června 1976 byla ředitelkou školy Ing. Viera Siládiová. V tomto období jsem jsem mohl spolupracovat s řadou dalších znamenitých odborníků, jako byli např. Dr. Ing. Čech a Ing. Dlouhý, kterému jsem obzvláště vděčen za získání celé řady poznatků z oblasti analytické chemie, zejména v oboru instrumentálních metod. Přínosem pro mě byla podnětná spolupráce s mnoha dalšími kolegy. Od školního roku 1976 do června 1996 byl ředitelem školy Ing. Jaroslav Panchártek. V této době pokračovala úspěšná prezentace školy v chemické olympiádě a středoškolské odborné činnosti. Za všechny skvělé studenty bych chtěl připomenout alespoň dvě jména: Věnceslava Straková (nyní Tokarová) a Simon Cihelník, kteří byli mimořádně úspěšní i v celostátním měřítku. Naše škola byla vybrána k experimentálnímu ověřování Projektu k dalšímu rozvoji čs. výchovně-vzdělávací soustavy. Od roku 1990 jsme se soustředili především na výstavbu nové školní budovy na Severní Terase, zejména na vybavení laboratoří a odborných učeben přístroji a didaktickou technikou. Sen, starý několik desetiletí, se proměnil ve skutečnost na Den učitelů 28. března 1994, kdy byla zahájena výuka v nových prostorách. Po několika týdnech se konaly v novém prostředí první maturitní zkoušky. Ing. Jaroslav Panchártek ukončil své působení ve funkci ředitele v červnu 1996. Na škole působil ještě v dalším školním roce jako vedoucí předmětové komise odborných předmětů. Do důchodu odešel v červnu 1997. Všechny nás zarmoutila zpráva, že náš bývalý kolega náhle zemřel v červenci 1999 ve věku nedožitých 64 let. Novým ředitelem se stal Ing. Vratislav Pejša, jehož největší zásluhou je zavedení stavebních oborů. V žádném případě nelze říci, že by se v nových podmínkách chemické obory dostaly na druhořadou pozici, o čemž svědčí mj. velmi dobré výsledky v chemické olympiádě a SOČ.

RNDr. Václav Hoza

Večerní škola pro pracující

Z časopisu Budovatel (časopis pracujících Severočeských tukových závodů) – rok 1956

…Mluvíme-li o rozvoji a mechanisaci průmyslu, je třeba, abychom se všichni zamyslili nad svými odbornými a politicko hospodářskými znalostmi. Dosud se setkáváme s názory, že k zajištění úkolů stačí dosud nabyté praktické zkušenosti. Avšak jedině kdo má i odborné znalosti, může mechaniku plně využít a vést k jejímu rozvoji. Dnes je dána příležitost všem pracujícím, aby bez přerušení práce dosáhli vyšší kvalifikace, a to večerními školami, dálkovým studiem a v kursech večerní školy práce. Vyžaduje to však zájem, pevnou vůli a vytrvalost… …Večerní školy pro pracující jsou v Ústí nad Labem zřízeny při průmyslových školách (chemické, strojnické a elektrotechnické). Mají značnou přednost v tom, že jejich účastníci mají možnost vyslechnout si přednášky učitelů, procvičit látku za vedení učitelů a ověřit si nejasné otázky a problémy během vyučování. Přednášky na školách jsou prováděny v pozdějších odpoledních hodinách, a to čtyři hodiny čtyřikrát týdně nebo pět hodin pětkrát týdně, podle osnov školy…

P.S. …taková to byla doba aneb „V balírně mýdla splníme“

opět časopis Budovatel

…Většina soudružek našeho oddělení je si vědoma, že jedno souvisí s druhým a má-li být udržen a posílen mír pro všechno lidstvo, že musíme více vyrábět. Není možno používat socialistických hesel pouze ve svůj prospěch, ale také nutno socialistickými metodami zvyšovat a zhospodárňovat výrobu. Věřím, že toto bude předmětem jednání na příští výrobní schůzi, až bude znám podrobný plán, a že socialistickými závazky odstraníme některé úzké profily práce našeho oddělení a v prvé řadě, že si dáme závazek na odstranění záměn beden. Marie S. – balírna mýdla

SPŠCH 1952 – 2012

Konec chemárny 2

Škola založená 1.září 1952 po šedesáti letech 1.září 2012 přestala existovat.

Přejmenování školy

Od dnešního dne zanikla Střední průmyslová škola chemická. Vznikla Střední průmyslová škola. Má dva učební směry. Chemie a pozemní stavitelství.