Category Archives: Články

Gréta a oxid uhličitý

Zcukernatělý med.

O cukernatění medu, jeho falšování a kvalitě medu z dovozu

Každá věc během času podléhá různými vlivy podstatné změně. Tak mění se i med, jenž krystaluje čili zcukrovatí.

Cukrnatění medu záleží ve vypařování se látek vodnatých. Med je smíšenina cukru hroznového, ovocného a třtinového, rozpuštěných v malém množství vody, vedle toho obsahuje něco bílkovin, vosku, barviv, vonných látek a sledy kyseliny mravenčí ; nejvíce je cukru hroznového a ovocného, dohromady asi 80 procent, třtinového je pouze 1—5 proc., větší množství však tenkráte, byly-li včely cukrem přikrmovány.

Vypaří-li se voda, zůstává cukr hroznový, ovocný a třtinový. Cukrnatění medu děje se tím rychleji, čím med jest lepší jakosti, za suchého léta, anebo má-li naň vliv teplo a sluneční paprsky světelné. Nuže, který zcukrnatělý med jest nejlepší a jaké vlastnosti míti musí?

Chci na tyto otázky odpověděti z té příčiny, poněvadž mnozí obchodníci neznají a nerozumějí jakosti medu zcukrovatělého. Obchodníci, kupujíce med, jsou té domněnky, že má býti vždy barvy žluté.

Rozborem lučebným jest dokázáno jak svrchu praveno, že med obsahuje největší množství cukrnatého rafinátu a ten zcukrnatí brzy na bílo a takový med je ceny vzácné a jakosti nejlepší. Čím med při zcukrnatění nabývá barvy tmavší, tím jest jakosti špatnější. Takový med jest pozdně podzimní, jakož i med vyvařený, který cukrnatí velmi pozdě a má barvu téměř tmavého syrobu.

Med ranný, první a lípový hráni či krystaluje na bílo. Žádá-li přese vše obchodník cukrnatý med barvy nažloutlé, tím mu může každý včelař lehce připraviti šafránem. Ten se rozetře ve lžíci medu a v tekutém, nebo rozehřátém medu dobře se rozmíchá a nechá se opět zcukrnatiti.

Cukrnatý med, který stuhnutím a ztvrdnutím povstal, přivedeme do původního stavu, když jej v teplé vodě zahříváme, což se děje takto: Vezme se větší nádoba, do té nalije se vody a do ní postaví se nádoba s medem a obě nad mírný oheň nebo vřelou plotnu se postaví. Do varu však voda přijíti nesmí.

Dost časté jest falšování medu zcukrnatělého a to cukrem invertním, nebo hroznovým, syrobem škrobovým, melassou a j. Cukr invertní se od medu nerozezná, leč dle nedostatku vůně. Škrob v medu poznáme snadno tinkturou jódovou. Podezřelý med se rozpustí ve vodě a kápne se do toho tinktury jódové. Zůstane-li roztok žlutavý, jest med pravý; zmodrá-li jest ze syrobu škrobového.

Do obchodu přichází z různých zemí značné množství medu, ovšem horší jakosti medu našeho. Žádejme však na obchodnících vždy a všude med pravý, náš český, který jest ve své jakosti nedostižný.

původně vyšlo: Česká hospodyně 1909, autor A. J. Benč.
Jak se v minulosti upravoval med a jaký je vztah mezi cukernatěním medu a jeho kvalitou? To vám prozradí článek z roku 1909.

Návštěva hospody

Biosféra

Pan Google taky jede na kafe

Vznik Mendělejovovy tabulky prvků v závoji legend.

V polovině 19. století bylo známo 64 chemických prvků, vědci v nich ale neviděli žádný systém, který by je nějakým způsobem seřadil. A tehdy přišel ruský chemik Dmitrij Mendělejev, který je seřadil do periodické tabulky prvků. Nyní je v tabulce 118 prvků, z nichž přes 90 se přirozeně vyskytuje na Zemi, zbylé byly připraveny uměle.

Mendělejev, který kromě chemie psal i články o fyzice, ekonomii či o původu ropy, svou práci „Vztah vlastností prvků k atomovým hmotnostem“ zveřejnil před 150 lety, 6. března 1869, v časopise Ruské chemické společnosti.

„Vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich atomových hmotností. Vlastnosti chemických prvků se pravidelně opakují,“ tak zní Mendělejevův periodický zákon. V současnosti jsou v tabulce prvky uspořádány podle jejich rostoucího protonového čísla, seskupené jsou podle jejich cyklicky se opakujících podobných vlastností. V původní Mendělejevově tabulce byly prvky podobných vlastností umístěny vedle sebe, nyní je tabulka členěna do vodorovných řad a svislých sloupců.

Pochopení periodické tabulky, tohoto „strašáka“ většiny humanitně zaměřených studentů, a zejména umístění jednotlivých prvků v soustavě je základním předpokladem úspěchu při studiu chemie prvků. Vodorovné řady se nazývají periody a prvky jsou v ní řazeny vzestupně podle hodnoty protonového čísla. Svislé sloupce tabulky jsou skupiny prvků podobných vlastností (například alkalické kovy, halogeny, vzácné plyny a další). 

U jednotlivých prvků je v tabulce uvedena chemická značka, název, protonové číslo a další hodnoty. Tabulka také může napovědět, jak se mění vlastnosti prvků. Směrem z levého dolního rohu do pravého horního rohu tak například roste nekovový charakter prvků, což znamená, že kovy jsou v tabulce vlevo, postupně přechází v polokovy, poté nekovy a nakonec v plyny.

Podle jedné z legend na tabulku přišel Mendělejev během jízdy vlakem díky tehdy oblíbenému pasiánsu. Vyrobil si kartičky s názvy a vlastnostmi chemických prvků a pokoušel se je nějak logicky seřadit. Řešení údajně objevil, když u něj propukla chřipka a tóny Schumannova kvintetu E dur mu splynuly s chemickými prvky. V hudbě se tóny podobné zvukové kvality opakují v oktávách a Mendělejev dovodil, že se budou opakovat i kvality prvků. Z pravidelně se opakujících vlastností prvků pak vyvodil tzv. periodický zákon.

Nobelova cena mu prý utekla o jeden hlas

Rok po oznámení objevu předložil tabulku přesnější, doplněnou o další prvky. Ve své tabulce navíc ponechal mnoho volných míst pro ještě neobjevené prvky. V roce 1870 předpověděl existenci prvků ekaaluminia (gallium), ekaboru (skandium) a ekasilicia (germanium), což bylo bráno se značnou skepsí. Když však byly tyto prvky později skutečně objeveny, dosáhl Mendělejev světového uznání. 

V roce 1913 britský fyzik Henry Moseley upřesnil periodickou soustavu v tom smyslu, že rozhodující pro postavení prvku v tabulce není jeho atomová hmotnost, ale protonové číslo. Nyní má tabulka 118 prvků. Jako dosud poslední byl na ní zařazen v roce 2016 transuran oganesson (Og), který je pojmenovaný podle ruského jaderného vědce Jurije Oganesjana.

Mendělejevova tvůrčí i společenská činnost byla rozmanitá a široká. Publikoval na 500 prací, například o původu ropy a o jejím průmyslovém zpracování, o roztocích, o čištění odpadních vod, organizaci zemědělství, věnoval se i aeronautice či demografii. Napsal učebnici Základy chemie a v Petrohradu založil a vedl Ústav měr a vah. Mendělejevovým jménem je nazván kráter na Měsíci, minerál mendelevit či 101. prvek mendelevium.

Dmitrij Ivanovič Mendělejev se narodil 8. února 1834 v sibiřském Tobolsku jako nejmladší ze 17 dětí. Se skvělými výsledky vystudoval na Petrohradském pedagogickém institutu Fakultu matematiky a fyziky, přednášel na Petrohradském technologickém institutu a jako docent a později jako profesor působil na předchůdkyni dnešní Petrohradské státní univerzity. Přednášel také v Německu a ve Francii.

Nobelovy ceny se ale Mendělejev nedočkal, krátce před smrtí mu údajně „utekla“ o jeden hlas. Mendělejev zemřel 2. února 1907 šest dní před svými 73. narozeninami na infarkt. Náruživý kuřák a piják čaje byl dvakrát ženatý a rozvod byl údajně jedním z důvodů, proč nebyl přijat do Ruské akademie věd. Přitom byl členem desítek zahraničních akademií věd. Na slávě ruského vědce se v českých zemích zasloužil chemik Bohuslav Brauner, kvůli kterému také Mendělejev v roce 1900 navštívil Prahu.

Pojmy prvek, sloučenina a směs vymezil už v roce 1661 anglický chemik Robert Boyl. Koncem 18. století bylo známo 33 prvků, v roce 1868 už 64 a vědci se je snažili nějak seřadit. Předchůdců měl Mendělejev několik, první doložená tabulka pochází z roku 1772 a vytvořil ji Louis-Bernard Guyton de Morveau. Mendělejev předběhl i profesora univerzity v Tübingenu Lothara Meyera, jenž otiskl koncem roku 1869 práci, ve které formuloval periodický zákon a zveřejnil i tabulku.

ČTK

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/veda/vznik-mendelejovovy-tabulky-prvku-v-zavoji-legend-pomohly-pasians-a-poslech-vazne-hudby.A190303_124624_ln_veda_ele

 

Minerál tvrdší než diamant

Tvrdší a dražší než diamant

16.01.2019 – Stanislav Mihulka

Vyvřelá hornina z období křídy ukrývala karmeltazit, minerál, s jakým se geologové zatím na Zemi nesetkali. První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant.

Tým geologů těžební společnosti Shefa Yamim nedávno učinil na severu Izraele pozoruhodný objev. V údolí Zevulun, které se rozkládá v oblasti Karmelských hor, našli v kusu vulkanické horniny velmi zvláštní minerál tmavé barvy. Jde o takzvaný karmeltazit a na Zemi ho vlastně nikdo moc nečekal. Známe ho totiž zatím jenom z vesmírného prostoru.

Karmeltazit se ukrýval uvnitř jiného minerálu – safíru. Po chemické stránce jde o sloučeninu tvořenou zirkonem, hliníkem, titanem a kyslíkem. Hornina s karmeltazitem zřejmě vznikla během některé z divokých sopečných erupcí, které otřásaly krajinou dnešního Izraele během druhohor, v období křídy.

První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant. Z toho důvodu bude nejspíše vhodný k výrobě šperků. A pro šperkaře by karmeltazit mohl být atraktivní i proto, že je v tuto chvíli mnohem vzácnější než diamant.

Karmeltazit je také zvláštní tím, že se jeho chemické složení (ZrAl2Ti4O11) podobá allendeitu (Sc4Zr3O12), poprvé objeveném v meteoritu, který dopadl 8. února 1969 v mexickém státě Chihuahua. Geologové a chemici se už těší, až dostanou možnost karmeltazit důkladně prozkoumat.

·         Zdroj textu:

Haaretz

 

Gender

PF 2019

Objev rádia

Před 120 lety, 26. prosince 1898, informovali Marie a Pierre Curieovi a jejich kolega Gustav Bémont Francouzskou akademii věd, že objevili v jáchymovském smolinci nový silně radioaktivní prvek. Dali mu jméno radium. Zhruba půl roku předtím oznámili manželé Curieovi objev jiného silně radioaktivního prvku, který na počest Mariiny vlasti pojmenovali polonium.

Existenci těchto prvků dokazovalo však jen radioaktivní záření. Bylo proto nutné získat jejich jednoduché sloučeniny a určit jejich atomovou váhu. V letech 1899 až 1902 zpracovali téměř deset tun uranové rudy z Jáchymova, aby získali jediný miligram chloridu radnatého – v „laboratoři“, jež byla vybudována ve staré kůlně. V roce 1903 Marie dokázala existenci radia a určila jeho atomovou váhu a v roce 1910, čtyři roky po tragické smrti svého manžela, pak s kolegou Andre Debiernem izolovala radium v kovovém stavu.

Jako uznání jejích zásluh o rozvoj chemie, za objev prvků radia a polonia, za charakteristiku vlastností radia a jeho izolaci v kovovém stavu, jakož i za výzkum povahy tohoto důležitého prvku a jeho chemických sloučenin, jí byla v následujícím roce udělena Nobelova cena za chemii. Byla to již její druhá Nobelova cena. Tu první, za fyziku, získala v roce 1903 spolu se svým manželem a Antoinem Henrim Becquerelem za mimořádné zásluhy ve výzkumu záření, které objevil Becquerel.

Oba manželé byli velmi úspěšní

Pierre Curie se s Mariií Sklodowskou seznámil na pařížské univerzitě, kam musela varšavská rodačka z učitelské rodiny emigrovat, protože jí za účast v revolučním studentském kroužku hrozilo pronásledování. Také se zajímala o fyziku a chemii, k níž ji přivedl přítel rodiny Sklodowských ruský chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev. V roce 1891 Sklodowská složila jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny.

Pierre Curie podnikl první významné kroky ve vědě se svým starším bratrem Jacquesem, se kterým zkoumal vlastnosti krystalů. Zahynul v dubnu 1906 v nedožitých 47 letech, když vstoupil na jedné z pařížských ulic v zamyšlení pod rozjetý povoz. Curieová-Sklodowská po válce nadále vedla Institut radia v Paříži, který byl díky ní založen, a pod jejím osobním vedením byly prováděny první výzkumy léčby rakoviny pomocí radioaktivity. Zároveň cestovala po světě, kde její nadace pomáhala zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. V roce 1925 navštívila Curieová-Sklodowská i důl Svornost v Jáchymově. Zemřela ve svých 66 letech v červenci 1934 na následky radioaktivního záření.

Dcera manželů Curieových Iréne Curieová-Joliotová taktéž získala Nobelovou cenu za chemii v roce 1935 společně se svým manželem Frédéricem Joliotem za objev umělé radioaktivity. Zemřela v březnu 1956 ve svých 58 letech na leukémii způsobenou ozářením při výzkumu radioaktivity.

ČTK

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/veda/pred-120-lety-byl-francouzske-akademii-ved-oznamen-objev-radioaktivniho-radia.A181225_095852_ln_veda_ele