Byli jsme první

Vzpomínka prvních absolventů školy Ing. Václava Vernera (starosta městské části Ústí nad Labem – město) a Ing. Václava Haertla S potěšením jsme přijali nabídku napsat něco z dob dávno minulých do almanachu, který se při příležitosti 50. výročí založení školy připravuje. Jsme již upovídaní dědkové, a tak se předem omlouváme za délku textu, danou určitou nostalgií. Když se v letech 1950-1951 rozhodovalo o tom, že bude v roce 1952 otevřena v Ústí n.L. vyšší odborná škola chemická, hodně tomu jistě pomohl i zájem Spolku pro chemickou a hutní výrobu n.p. – „Chemičky“. Chemička potom nové škole pomáhala nejen s vybavením (laboratorní stoly, digestoře, chemické sklo, váhy, chemikálie a další pomůcky), ale hlavně také s odborníky, kteří zajišťovali výuku. Chemička potřebovala, aby si její zaměstnanci rychle doplnili své vzdělání, a proto byly v nové škole zároveň otevřeny dva typy studia – dvouleté, tzv. „mistrák“ (denní i večerní), a čtyřleté s maturitou. Po čtyřech letech se maturita změnila v závěrečnou zkoušku. Obhajovali jsme diplomovou práci na odborné téma a zároveň jsme byli zkoušeni z jazyka českého a ruského. Za to jsme pak obdrželi diplom o závěrečné zkoušce. Ano, my jsme žáci prvního ročníku čtyřletého studia (1952-1956), kteří pomáhali se stěhováním všeho potřebného do bývalé budovy školy na Střekově (ještě několik měsíců před zahájením výuky) a kteří začali psát historii tehdy Vyšší průmyslové školy chemické v Ústí nad Labem. Ale vraťme se na začátek. V jedné třídě nás začínalo 40 chlapců a pouze 4 dívky. K tomu počtu žáků ve třídě je třeba dodat ještě věkový rozdíl, který mezi nejstarším a nejmladším činil šest roků (ti starší byli již většinou po vyučení v oboru). Pro vyučující to byla pěkná porce, ale díky tomu, že to byli většinou muži, po chlapsku si s námi poradili. Měli jsme štěstí, že většina z nich byli nejen vynikající odborníci, ale zároveň zkušení životní praktici, kteří rozpoznali, co je vážné a co se dá přehlédnout. Vydrželi to s námi až do třetího ročníku a pak nás rozdělili na třídy dvě. Jako ředitel učitelům velel Ing. Haken (námi přezdívaný Šedý vlk), klidný a velice hodný pán, který nikdy nezvýšil hlas a na svůj předmět, chemickou technologii, byl vždy pečlivě připraven. Duší začínající školy byl Dr. Ing. Skutil (dědek Pikuliš), analytický chemik, který, ač nejstarší, kmital po škole, zařizoval, co bylo třeba, a nás krotil velice prospěšným způsobem. Když nebyl spokojen s naším chováním, řekl číslo. Všem bylo jasné, že dotyčný žák má prodloužený den. Číslo totiž znamenalo počet stechiometrických příkladů, které mu byly zadány a musely být druhý den odevzdány. Pikuliš totiž psal knížku o stechiometrii, potřeboval překontrolovat výsledky příkladů a my jsme se tak učili chemické výpočty. Jako třídní nás měl nejdéle prof. David (i když Vincenc, pro nás Čenda). Učil nás matematiku, fyziku a přírodopis, jeho ráčkování nám zní v uších ještě teď a jeho historky ze života, kterými nás při různých příležitostech častoval, pro nás byly opravdovou školou. Od začátku nám tykal, užil si s námi a my s ním. Takového třídního bychom přáli všem následovníkům. Stalo se, že celá třída měla být za nějakou lotrovinu při cvičení v laborkách dle rozhodnutí vedení školy potrestána. Čenda nás měl seznámit s ortelem. Mohli jsme si vybrat, buď kázeňský trest (známky z chování), anebo pracovní brigádu. Tenkrát se likvidovaly ruiny domů kolem šikmého kostela a Čenda rozhodl, že si to odpracujeme. Dopadlo to nakonec ale tak, že brigádu s námi náš Čenda v pracovním celou odmakal. Strojnictví nás učil Ing. Šabata (po rozdělení převzal jako třídní 3.A). Byl to velice vzdělaný pán, letecký inženýr, odborník a džentlas, na jaké se nezapomíná. Speciální analytiku učil obě třídy Ing. Dlouhý (ve čtvrtém ročníku třídní 4.A). Byl tak hodný, že jej ani nebylo možné zlobit, byl to více kolega než kantor. Měl dvě hezké dcery, což také nebylo pro některé z nás zanedbatelné. Fyzikální chemii nás učila Ing. Siládiová (třídní 4.B). Respekt si získala vědomostmi, vystupováním a přístupem k nám. Nastoupila do školy po mateřské dovolené, byli jsme její první žáci, protože předtím pracovala v Chemičce. Stále se zúčastňuje našich setkání a dokáže nám připomenout řadu situací, které jsme společně prožili. Organickou technologii učil starý praktik a velký odborník Dr. Ing. Jansa, který nám nic neodpustil, ale jinak byl, pokud šlo o naše chování, nad věcí. Analytiku nám hlubokým hlasem přednášel Ing. Kalný, který byl také spíše kolega a dalo se s ním hovořit o všem, co nás zajímalo. Ještě dlouho po škole s námi udržoval kontakt a zajímal se, kam nás život zavál. Anorganiku a biologii se do nás snažil v prvním ročníku nahustit nadějný mladík RNDr. Kopřiva (zvaný Pepa), který nastoupil po vysoké škole a po několika měsících odešel na základní vojenskou službu. Když se po dvou letech vrátil, převzal nás ve třetím ročníku (po externistovi Dr. Vancovi a Ing. Bartoňovi) na organickou chemii. Chyběly mu sice zkušenosti, ale legrace jsme si s ním užili hodně a naučil nás také dost. Anorganiku učil prof. Hurych, velký kliďas, který ani při zkoušení prakticky s nikým neměl žádný konflikt. Vždy, když bylo nejhůř, pohladil si nos a pronesl: „Co mám s Vámi dělat? Ať to s Vámi zkusí v dalším ročníku někdo jiný.“ Čas ukázal, že měl pravdu. Ze 42 žáků, kteří složili na škole závěrečnou zkoušku, jich celkem 20 úspěšně dokončilo i vysokoškolské studium. Český jazyk učila po celé čtyři roky prof. Sládková (pro nás Xantipa), která patřila k nejmladším členům sboru, a proto to asi s námi jako žena měla nejtěžší (v prvním ročníku začala jako naše třídní, ale po dvou měsících nás ráda předala Čendovi). Dovedla nás úspěšně až k „maturitě“. Ruštinu od třetího ročníku vyučoval nesmělý a relativně mladý učitel Šťáral. Na dějepis nás měl učitel Borovička (zvaný Hoble podle Hoble Franka z tehdy hodně čtené kovbojky), ten měl kromě dějepisu ještě jiné, v té době „žádané starosti“, a tak s dějepisem nebyly problémy. O naši tělesnou zdatnost se staral prof. Kubec. Byl také mladý, aktivní lehký atlet, který si nás moc nepřipustil k tělu a tvářil se většinou přísně. Bylo ale mezi námi i několik aktivních sportovců, kteří jako vyjednavači drželi vzájemné vztahy na únosné míře. Na naší výuce se podíleli ještě další učitelé: Dr. Vítek – ekonomika a organizace výroby, Novotný – v prvním ročníku branná výchova a tělocvik, Culka – laboratorní cvičení a Kaška – politická ekonomie. Ve výčtu osob, které s námi měly ve škole co do činění, nelze zapomenout na školníka Šimpacha. Taky si s námi užil a my s ním. Kdo to zažil , může tvrdit, že známé rčení “ já (školník) a pan ředitel jsme rozhodli “ pocházelo z naší školy. Čtyři roky studia se nám všem nesmazatelně vryly do paměti, a když se nyní setkáme (a my se pravidelně scházíme), máme stále na co vzpomínat a přitom máme štěstí, že mezi námi můžeme přivítat ještě i některé učitele. Po ukončení školy nás život a doba rozptýlily nejen po celé bývalé Československé republice, ale dá se říci, po celém světě. Pokud víme, nikdo se v tom velkém světě neztratil, neudělal škole ostudu a všichni svým životem a prací potvrdili kvalitu školy, která nás do života připravovala. Nyní je nás již o osm méně, ale víme, že i za ně můžeme s úctou a láskou vzpomenout na zesnulé učitele a naší škole vyjádřit poděkování za šťastné roky života v ní strávené. Do dalších let proto naší škole, která konečně přesídlila do nových objektů, přejeme vždy hodně žáků, a protože školu dělají učitelé, také hodně odborníků, kteří se budou své práci věnovat celým srdcem. Našim následovníkům ve školních lavicích přejeme takové kantory, jako jsme měli my, vzdělané, tolerantní a plně zaujaté výchovou pro život. Současným učitelům pak přejeme, aby i na ně jejich žáci vždy vzpomínali s úctou a láskou. Za žáky prvního ročníku školy z let 1952 -1956 Ing. Václav Verner a Ing. Václav Haertl

Post Media Link

Ladislav Cibulka